Jak je nebezpečné lyžovat

Životní zkušenosti vedou zralého muže k závěru, že provozování některých obecně populárních aktivit je rizikové a nejlépe by bylo se jich vzdát. Nakonec však většinou zvítězí nezodpovědnost a parta kamarádů, a tak se jede lyžovat.

V dobách předcovidových byla oblíbenou zimní kratochvílí Čechů návštěva zimních středisek u nás, ale spíše v zahraničí. Ač jsem lyžař podprůměrný, často mě zlákali mí přátelé k takovým akcím. Na místě jsem sice občas nevěděl, zda jsem tu za odměnu nebo za trest, ale dobrá parta a krásné hory mi malé sportovní trápení vždy nahradily.

Jeden takový krásný slunečný den jsem právě zakončil posledním skluzem a s těžko popsatelnou úlevou jsem ze sebe strhal lyže a boty. Ve sněhulích jsem se s pocitem, že létám, vydal do nejbližší osvěžovny, abych se za svůj výkon náležitě odměnil. Nedaleko parkoviště autobusů se nacházel osvětlený rondel, kruhový bar pro znavené lyžaře. Sytě červená reklama lákala už z dálky. Zaostřil jsem a strnul.

Na horním okraji střechy se skvěl velkými písmeny svítící nápis: „FICKEN…“. Tohle slovíčko ve slovnících nejspíše nenajdete, jaksi se to nehodí. Nemám odvahu zde uvést jeho český ekvivalent, ale jestliže si toto sloveso počeštíte a opatříte předponou „pře-„, dostanete jeho ryze nemravný význam. Tvrdší synonymum použili statečně například autoři filmu „Pelíšky“, dokonce připustili jeho zapsání na školní tabuli. Nevěřil jsem svým očím! V konzervativním katolickém Rakousku!

Popošel jsem o kousek dále a vidím, že nápis za ohybem pokračuje, jeho úplné znění bylo: „FICKENLIKÖR“. Aha, je to nějaký nápoj, ale stejně.

Nebyl jsem si celou věcí jist, a proto bylo nutno přivolat odborníka. Ten právě přicházel. Účastníkem zájezdu byl mimo jiné Pepa, roduvěrný Brňák, který sloužil těm, kteří se nedomluvili, jako komunikátor. Pepa strávil řadu let v Bavorsku, kde pracoval v malém hotelu jako správce. Ovládal tudíž výborně němčinu, tedy nikoliv žádnou „hochdojč“, ale spíše nářečí. Byl však precizně vybaven, pokud šlo o výrazivo, které se v učebnicích a slovnících prostě nevyskytuje, což mu umožňovalo přiblížit se místnímu obyvatelstvu způsobem, kterého nikdo z nás nemohl dosáhnout.

„Pepo, prosím tě, má slovo „ficken“ v němčině ještě nějaký jiný význam, než ten, který znám?“, oslovil jsem ho hned na ulici.

„To jasné, ne? Nemá!“

„A seš si jistý? Podívej se na támhleten nápis. Je to normální? A tady v Rakousku?“

„No to mě podrž! Dem to vyzkómat!“

Tady je vhodné poznamenat, že kromě funkce tlumočníka plnil Pepa v komunitě účastníků zájezdu také roli baviče. Byl drobné postavy, rtuťovitý, neustále se někde hemžil a povídal a povídal. Bezedná zásobárna vtipů, historek a průpovídek. Jeho dikce byla nenapodobitelná, malá očka svítila šibalstvím a celkový dojem uzavíral baňatý nos, jehož zbarvení prozrazovalo mimořádnou erudici v oblasti posuzování kvality slivovice a jiných ušlechtilých nápojů.

Vtrhl do podniku a už zaujal místo u baru, hned pod svítící červenou reklamou. Bar byl vysoký a Pepovi koukala nad barovou deskou jen hlava. Ve své špičaté čepici vypadal jako Vochomůrka, ovšem vyvedený v barvách, mezi nimiž převládala červená. Usedl jsem vedle něho.

Před námi se zjevila půvabná dívka se spletenými copy v úboru téže červené barvy, jako zmíněná reklama.

„Was wünschen Sie, bitte?“, tázala se s úsměvem.

Pepa vykulil očka a pravil: „Liebes Mädchen, ich möchte zweimal Ficken…“ – zde udělal Pepa zcela nepatrnou dramatickou pauzu, opravdu na dlouhou, ale za ten zlomek sekundy slečna nejprve zbledla, pak zrudla do odstínu oděvu a reklamy a nakonec zajela pod bar jak vydra do rákosí. „…likör.“, dokončil objednávku Pepa. Spokojeně se usmál, když viděl účinek svého krátkého projevu, a dále pobaveně sledoval pohyb barmanky.

Po chvíli se slečna, stále krásně zbarvená doruda, odvážila vystrčit hlavu opět nad bar. Na ten okamžik Pepa čekal.

„Schönes Freulein, aber ich brauche zweimal (opět malá pauza) Fickenlikör!“ Při první části věty slečna opět zbledla, ale nakonec se rozesmála a s radostí přinesla dvě malé lahvičky. Ta věc se skutečně jmenovala „Fickenlikör“. Byla to místní specialita, bylinný likér rudé barvy, jehož účinky měly být téměř zázračné, jak pro muže, tak pro ženy.

„Was haben Sie das?“, ozvalo se z barové stoličky vedle Pepy. Na tomto místě seděla poněkud rozložitá dáma v kombinéze v německých národních barvách a podle řeči bylo zřejmé, že jsou to barvy opravdu její. Strašně se chechtala a se zájmem si vyslechla Pepovu přednášku o mimořádných vlastnostech nápoje. Protože jsem mu místy nerozuměl, jsem přesvědčen, že dáma dostala skutečně detailní informace jak o vlastnostech nápoje, tak i o využití jeho účinků. Když odcházela, zakoupila 10 lahviček a oči jí svítily jako kočce.

Podívali jsme se s Pepou na sebe a bylo nám jasno. Takovou příležitost si nelze nechat ujít. Čekal nás poslední večer a tohle byla jedinečná možnost pojmout ho trochu netradičně. Koupili jsme každý také 10 lahviček a vydali se do penzionu.

V rámci večerního programu jsme uspořádali přednášku o mimořádných účincích námi objeveného preparátu s tím, že jej darujeme všem účastnicím zájezdu. Naše akce se však zcela minula účinkem. Dámy naprosto odmítaly kouzelný nápoj byť jen ochutnat. Nepomohla ani argumentace, že jde o stejné omlazující tajemné a kouzelné byliny, které užíval šaman Ötzi, který následkem toho vydržel v dobrém stavu pár tisíc let, až do dnešních dnů.

Zklamáni jsme se sešli na pokoji. „Nezdá se ti, že ti Němci só zase o kósek před nama?“, povzdechl si Pepa. Pokrčil jsem rameny a otevřel další lahvičku.

Spánek byl krátký a neklidný. Ráno jsme se vymotali na sjezdovku a klidným tempem se snášeli dolů. Při další jízdě, ještě na dohled od vleku, jsem koutkem oka zahlédl, že se zleva něco blíží. Než jsem stačil zareagovat, objevila se nalevo ode mne černo-červeno-žlutá kombinéza, jejíž tvar se blížil ideálnímu tělesu, kouli. Z ní trčely na vše strany široce roztažené nohy i ruce. Vypadalo to, že dáma hodlá obejmout celý svět, nebo aspoň Matterhorn. Rychlý pohyb tělesa doprovázel intenzívní zvuk, který připomínal trochu signál „Hoří!“, trochu první takty německé hymny. Jsa poučen dějinami, věděl jsem, že náraz českého živlu do německého tělesa končí zpravidla nedobře, a to i když se podaří přímému střetu zabránit.

Doprava to nešlo, a tak mi nezbylo, než prudkým obratem vlevo zabránit srážce. To se povedlo, avšak fascinován kometárním pohybem kulové trikolory, nevěnoval jsem dostatečnou pozornost terénu, najel levou lyží na malou muldu a zahranil vnitřní hranou. Levá noha vylétla do vzduchu a cosi tiše prasklo. Koule v německých barvách někde níže zastavila a vrátila se. Zblízka na mě hleděla dáma, s níž jsme včera seděli u baru.

„Alles ist in Ordnung?“

Jen jsem mávl rukou. Co jsem měl taky odpovědět? Že se opět opakují české dějiny? Srážce jsem sice zabránil, ale následky zase zůstaly na české straně. Přetržený vaz, ulomený meniskus, svoz ze sjezdovky – jeden protokol, sanitkou do špitálu – druhý protokol, čekání na ošetření – třetí protokol, pak operace už doma, v Praze. A lyžování pouze a jen s ortézou.

Nakonec se ukázalo, že všechny účastnice našeho zájezdu se zachovaly velmi zodpovědně. Představte si, co by se na sjezdovce dělo, kdyby se tam prohánělo dalších deset nebo dvacet dam, posilněných zázračným likérem! Z mého pohledu bylo jedné až dost.

Zimní hory jsou krásné, ale plné nebezpečí. Je třeba být ostražitý všude, nejen na sjezdovce!