Jak je nebezpečné číst českou klasiku

Lidi nečtou. Aspoň se to často říká. Popravdě nevím, jak je to ve skutečnosti. Nabídka knih je obrovská, v knihkupectvích jsou slušné počty zákazníků, mnoho lidí čte e-knihy a spoustu dalších textů na internetu.

Stejně tak nevím, co lidé čtou. Asi je možné získat údaje o prodeji bestselerů a další statistiky. Ale to není až tak důležité. Spíše by mě zajímalo, jaký podíl čtených knih tvoří autoři, kterým říkáme klasičtí. Asi si je pamatujeme ze školy jako povinnou četbu, ale kolik čtenářů si četbu klasiků, zejména českých, opravdu užívá? Užívá si jejich moudrost, krásu jazyka a skvěle podané příběhy hrdinů let a století minulých, vnímá plně to, čemu se někdy říká literární odkaz.

Na straně druhé je třeba přiznat, že čtení klasiků není úplně jednoduchá činnost. Je pochopitelné, že obtíže může působit zejména mladším čtenářům.

Vezměme jako příklad úryvek textu Karla Jaromíra Erbena: „Nenadále vyskytla se tu odněkud stará babice: „Ochych! panáčku, zima, zima!“ a celá se třepetala.“ Tak přece dnes nemluví ani staří lidé. Vždyť by to šlo říci zcela jednoduše, třeba: „Tyjo, mladej, jakože kosa, co?“ a bylo by jasno.

Nebo jinde: „Pro pána krále, jemnostpane! Schovejte se, muž jde domů.“, píše K. J. Erben. Jinak řečeno: „Tyjo, šéfe! Schovej se, starej se vrací.“

Pravda, Karel Jaromír Erben nemohl použít dnešní libozvučné obraty, protože půvabné české oslovení „Ty vole!“ se v našem krásném jazyce objevilo až po válce a je stále bohatě užíváno, byť často ve své zkrácené podobě, do které postupně zdegenerovalo, tedy „Tyjo!“ Není bez zajímavosti, že u (plodných) protějšků hovězího dobytka se stejně populární oslovení „Ty krávo!“ vyvinulo v sametové „Ty kráso!“. Lze tak možná hovořit o postupné devulgarizaci našeho veřejného prostoru.

Ani Jan Neruda na tom nebyl lépe. Větu „A je-li nepříjemný listopad jakoby zimní duben, je lahodný prosinec jakoby zimní květen.“, označil sám za „znamenitou“. Používat slovo „jakoby“ v tak komplikovaných souvislostech dnes ovšem není zvykem. Snad by bylo možné jeho sdělení přeformulovat dle současných jazykových zvyklostí, třeba: „Když je jakoby listopad, tak je jakoby duben, a když je jakoby prosinec, tak je jakoby květen.“ Taková transkripce však do celé situace světlo nevnese a současný nezkušený čtenář může jen zoufale přemýšlet, zda je jaro nebo podzim.

Na druhou stranu je s podivem, jak mohou být některá sdělení klasika aktuální. Již v roce 1881 zmiňuje mezi jinými tématy, která jsou hojně probírána ve společnosti, že lidé hovoří „Například o tom, jak to přijde, že pražská šunka – pravá pražská šunka, z českého chovu – je v Berlíně o patnáct krejcarů na libře lacinější, než v Praze.“ Dnes sice nejde o šunku, ale o elektřinu a o násobky ceny, ale jinak se zdá, že se historie opakuje.

Nebo takový Ota Pavel. Chudák ani netušil, že slovíčka „jako, jakoby, jakože“, nabyla v mezičase podstatně jiných významů, než za jeho časů. Nebyla tehdy pouhou jazykovou berličkou, pomocným refrénem, který tvoří vatu mezi jinak prostými sděleními. Měla svůj význam, vyjadřovala srovnání, metaforu, jitřila čtenářovu fantazii.

„Ty vlasy mu vlály po proudu, jako by ležel utopený v písku.“ Co si řekne dnešní čtenář? No tak sakra ležel nebo neležel?! Na okraj – utopený asi nebyl, šlo o vodníka Oskara.

„A ryby? Ty jako by vyskakovaly samy z vody.“ Tak vyskakovaly nebo ne?

„Radovánky nebraly konce, jako by celý život měl být karneval.“

„Bílý brk ležel na hladině nehybně jako bílá loď za bezvětří.“

Jak to jakoby přečíst, aby tomu jako mladý čtenář jakože rozuměl? Nevím. Nevím, zda jsou čeští klasikové čteni nebo ne. A také nevím, zda jim čtenáři všeobecně rozumí. Chápu, že pro některé to může být pěkná dřina. Má smysl, aby se tak namáhali?

Proto si dovoluji doporučit těm, pro které je to obtížné: Nečtěte českou klasiku. Nenápadně, postupně, ale spolehlivě zblbnete a budete žít šťastný a spokojený život. Neboť, jak stojí v Písmu, „Blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“ Již na zemi, dovolím si dodat.

A vítejte ve věku JAKO.