Zkuste nemyslet!

Kdo by neznal slavnou větu francouzského filosofa René Descarta Myslím, tedy jsem. Ale platí zároveň, že když tento výrok známe, že mu rozumíme? Ta věta nám říká, že myslíme, ať chceme nebo nechceme, a že to, že myslíme, dokazuje, že jsme, že existujeme. A zároveň z ní vyplývá, že vůbec nemyslet, pokud jsme v bdělém stavu a při smyslech, je nemožné nebo téměř nemožné. Přesto přese všechno,  zkusme chvíli nemyslet!

     Nejprve ještě k Descartovu výroku. Sděluje nám, že já jako člověk, jako individuum, jsem něco. Nejsem tedy nedokazatelným přeludem. To, že já, člověk, myslím, to je zkrátka nezvratitelným faktem. Přesto v tom zůstává kus tajemna. Nezdá se vám?

     Moje myšlení…. To je přece něco tak podivného a obtížně definovatelného. Je nemateriální, nehmatatelné, stejně jako prchavé. Nelze ho ani vidět, ani zcela uchopit. Přesahuje jak moji mluvu, tak můj text. Ale vzdor tomu Descartes říká: ať je myšlení jakkoliv abstraktní, přesto mi přináší největší jistotu, pokud jde o mou existenci, dokonce větší i ve srovnání s mým vlastním tělem. Jinak řečeno: poznat, že existuji, je snazší skrze mé myšlení než skrze mou vlastní tělesnost.  

     Výrok „myslím, tedy jsem“ - v latinském originálu „cogito, ergo sum“ - nelze ovšem brát jako banální větu a jistotu tak samozřejmou, že ji dokážeme uvěřit spontánně, lehce, bez zamyšlení, okamžitě. Přirozeně, že nikoliv. To, čemu uvěříme rychle a snadno, má zřídkakdy velkou cenu. Není to ostatně normální? První myšlenky jsou přece křehké a je třeba se k nim vrátit vícekrát, aby se z nich zformovaly jasné, věrohodné a nosné ideje.

     Přemýšlejte se mnou o myšlení. A to i vy, kteří o jeho váze pochybujete, ano i vy, kteří máte dojem, že není vedle tělesného vlastně ničím.  Popírejte, odmítejte, kritizujte ho jak chcete, vždy nakonec dospějete ke zjištění, že ve vás existuje něco, co se dá nazvat myšlení. I když ho popřeme veškerou silou, stále bude s námi. Descates označil tuto neodbytnost myšlení „intelektuální intuicí“. Naše myšlení je, ať to zní jakkoliv absurdně, „očividné“. Být a myslet, to je jedno a totéž.

      Po tomto úvodu lze tedy prohlásit, že nemyslet je nemožné. Kdybychom se pokusili nemyslet, táhlo by nás to mimo lidské a mimo nepřetržité hučení lidské mluvy. Upadli bychom do otupělosti a bezprostřední živočišnosti. Anebo bychom se naopak dostávali na stranu božského, bezedného a bezhraničního. Možná, že myšlení jen nějaká cesta mezi těmito dvěma extrémy, živočišným a božským. Myšlení není ani zcela božské, ani zcela živočišně otupělé. Lze si ho představit jako jakési veslování mezi věčností a okamžikem. Nebo mezi tichem a mluvením, mezi přítomností a nepřítomností, mezi bytím a nebytím.      

     V každém případě se myšlení nikdy natrvalo nezastaví. Samozřejmě, pokud žijeme. Nemyslet lze docílit jen v podobě krátkodobých přerušení. Pokoušet se nemyslet vyžaduje cvik. Bez cvičení to nejde. Je třeba se zklidnit a nechat se unášet. Vůle může zasahovat jen nepřímo. Nejde o projekt a chceme-li zkusit nemyslet, je jasné, že není žádoucí myslet na to, že nebudeme myslet.       Nejlepším tréninkem je nechat myšlenky volně běžet. Nebránit jim, což ostatně stejně nelze, ale nezastavovat se nad nimi, což možné je. Vnímat jejich pohyb jako vzdálený pohyb mraků. Stát se netečným jako obloha, stejně jako obloha být průzračný a nevěnovat pozornost tomu, co na ní ubíhá a defiluje. Zůstat na okraji, mimo obraz , a otevřenýma očima hledět před sebe. Občas a na chvíli lze po jistém nácviku nakonec dosáhnout stavu, kdy vypneme myšlení a kdy v našem obraze zůstává jen čisté nebe bez pohybu a tvaru.