Přítomnost ženy oslabuje mužskou kapacitu poznávat a rozeznávat. Je na tom něco pravdy nebo jde o pouhé zdání? Otázka, zda ženy muže „ohlupují“, byť nikoliv nutně záměrně, nýbrž jen svojí přítomností, by mohla vědecky vzato znít asi takto: zmenšují se rozpoznávací schopnosti mužského Homo sapiens při setkání s příslušnicí opačného pohlaví?
Když do věci zapojím vlastní zkušenost, napadá mě běžný případ ze života. Vyrazím na trh koupit kilo pomerančů. Leč tam se na mne mile usměje pohledná prodavačka. A já si přinesu domů kilo žampionů a navrch ještě dvě kila jahod, zatímco zcela zapomenu na ty šťavnaté pomeranče, kvůli nímž jsem se na trh původně vydal.
Psychologické testy potvrzují, že heterogenní muži mají menší úspěšnost v inteligenčních testech, pokud krátce před testováním promluvili s nějakou dámou. Muži jsou zřejmě nadáni více než ženy schopností „sexualizovat“ běžné životní situace. Podle biologů je nám přeceňování signálů vysílaných „druhým pohlavím“ vnuceno evolucí lidského druhu jen proto, aby mužští jedinci nepropásli šance spojovat se s ženskými jedinci do párů a aby přetlačili rozum, který plodí pochybnosti ve smyslu, zda se reprodukovat či nikoliv.
Leč vrozený pud lovce (či rozsévače?) fungující za všech okolností něco stojí. Přenáší se do již zmíněných horších výsledků v inteligenčních testech. Muži se tak vlastně „vyčerpávají“ mentálně, soustřeďujíce své poznávací či „intelektuální“ schopnosti na to, aby bez ustání posuzovali a hodnotili ženský protějšek a podle toho následně kontrolovali své emoce a chování ve snaze udělat na přítomné ženy dobrý dojem. Často to dopadá jinak. Když se moc a příliš viditelně snaží, selhávají.
Ženská neodolatelnost může mít i společenský dopad. Kupříkladu v muslimské kultuře se ženskosti přisuzuje schopnost šibalské svůdnosti. Varabské literatuře se kolem toho dokonce rozvinul bohatý zábavně erotický žánr. Naopak náboženství v tom spatřuje hrozbu pro spořádaný a bohulibý rodinný život. Takovému „nebezpečí“ se má čelit ženským zahalovaním. Leč to už je jiné téma.
Připomněli jsme si a víme, co se s námi muži děje při setkání s nějakou dámou. Leč co tomu předchází? Může sama představa či vědomí, že potkáme ženu, více či méně zablokovat naše rozumové schopnosti? Na prvních stánkách Tolstého románu Anna Karenina čtenář poznává dobře situovaného majitele pozemků Levina. Přemítá cestou k zamrzlému jezeru, které slouží za kluziště. Hodlá tam oslovit mladou ženu, do níž se zamiloval.
„Levin kráčel po pěšince ke kluzišti a v duchu si říkal: „Nesmím se rozčilovat, musím se uklidnit“. „Co je ti? Proč? Mlč, hloupoučké!“, domlouval svému srdci. A čím více se hleděl uklidnit, tím tížeji dýchal. Potkal jednoho známého, jenž na něho zavolal, ale Levin ani nepoznal, kdo to byl“. Ubohý chlapec.
Několik nizozemských psychologů zjišťovalo, zda opravdu existuje nějaký „Levinův efekt“. Výsledky svého šetření publikovali v listopadu minulého roku v revue Archives of Sexual Behavior. Pod záminkou prověřování jazykové zběhlosti testovali badatelé skupinu devadesáti mužů a žen. Pokusné osoby byly informovány, že během pokusu, o jehož smyslu nic nevěděli, budou v izolované kabině osloveni a bude následovat test na kameru. Účastník pokusu se pokaždé slyšel jméno toho, kdo testování sleduje a tak pochopil, zda jde o ženu nebo muže. Cíl byl jasný. Vytvořit stav očekávání toho, co příjde.
Pokus ukázal, že ženy reagovaly bez výrazných odchylek bez ohledu na to, kdo je měl pozorovat. Naopak muže pouhý hlasový kontakt se ženou ovlivnil natolik, byli výrazně horší než ti, jejichž výkon měl sledovat údajně muž. „Levinův efekt“ tedy zřejmě existuje. Abychom „zhloupli“, nám mužům zřejmě stačí jen pouhé pomyšlení na přítomnost ženy. Odolat ženské neodolatelnosti bývá nad naše síly.
