Ze zahrady na gilotinu

Marie Antoinetta sehrála během svého krátkého života řadu rolí. Provádí jimi výstava v pařížském Grand Palais. Na 300 uměleckých děl zapůjčených z celé Evropy je tu zasazeno do velkolepé podívané. Správcové výstavy zvolili dobře, když pozvali Roberta Carsena, aby výstavu navrhl. Nápaditý kanadský operní režisér, mimo jiné autor pozoruhodné inscenace Dvořákovy Rusalky v Paříži v roce 2002 na úvod České sezóny ve Francii, odvážně spojuje kulisy, světlo a hudbu. A nabízí publiku dramaticky divadelní pouť životem poslední francouzské královny.

Portrét Marie-Antoinetty od Elisabeth-Louise Vigée-Lebrunové z r. 1783 Vůdčí myšlenkou je svár svobody s jejím nedostatkem. První sály, tónované barevně do karmínu, naplněné portrétními obrazy a nábytkem, navozují atmosféru dětství budoucí královny na vídeňském dvoře. Patnácté dítě ze šestnácti, které přivedla na svět císařovna Marie Terezie, bylo zřejmě obklopeno pozorností a hýčkáno. Jednoduchá kresba, namalován jednou ze sester Marie-Antoinetty v roce 1762, představuje habsburského císaře v županu a trepkách a císařovnu starostlivě bdící nad houfem dětí.  

Neformální, téměř měšťansky rodinná atmosféra, čišící z obrazu, byla ve Versailles něčím nepředstavitelným. A právě sem na francouzský dvůr, byla v roce 1770 arcivévodkyně Marie Antoinetta ve věku 14 let vyslána s cílem stát se manželkou obtloustlého následníka francouzského trůnu Louise-Augusta. Stvrzovalo se tak rakousko-francouzské spojenectví. Mládí rakouské šlechtičny a její nezkušenost téměř křičí z rozmazaného a roztřeseného podpisu na manželské smlouvě. Listina je na výstavě zasazena do prostoru, z jehož mdle modré barvy je cítit upjatost nového domova rakouské šlechtičny.

Francouzi svou Rakušanku rádi neměli. Nejen, že ji zbaví posléze trůnu, ale bez lítosti ji pošlou i na smrt. Začali se o ni více zajímat až nějakých 65 let poté, co naráz zhasla, osm měsíců po popravě manžela Ludvíka XVI., úderem ostře broušeného železa na pařížském náměstí Revoluce, dnes Svornosti. V roce 1858 vydali bratři Goncourtové její bibliografii a zahájili tak sled publikací, jež poslední francouzskou královnu rehabilitují. Na jejím konci je zatím jako poslední opus kniha francouzské historičky Evelyne Leverová „To byla Marie Antoinetta“ z roku 2006. Aktuální pařížská výstava se podle autorů snaží o něco více než jen o to prodat starý obsah v novém balení.

Podat výstižně obraz mnohostranné ženy, s takovou ambicí přišel tentokrát režisér Carsen do Paříže. Nejjasněji září na výstavě připomínka Malého Trianonu, královnina „domova radosti“, ležícího stranou královského paláce ve Versailles. Zaujetí Marie-Antoinetty pro výzdobu interiérů je prezentováno prostřednictvím nádherného nábytku a porcelánu, jímž se obklopovala. Královna měla nesporně smysl pro krásné a umělecky hodnotné předměty a prosadila si právo vybírat si objekty a výzdobu do svého prostředí sama. Jako výraz své svobody v upjaté, podezíravé a nehostinné atmosféře dobového versailleského dvora.   

Pět mohutných kulisových horizontů láká diváka do zahrady Trianonu ponořené do noční nálady. Hudba oblíbeného skladatele Christopha Willibalda Glucka provází návštěvníky do mírně osvětlené místnosti, lemované portréty královniných nejbližších přátel, mimo jiné pohledného hraběte Axela Fersena. Spekuluje se o tom, že s tímto mužem měla více než jen přátelský poměr. Její harfa stojí poblíž souboru čalouněných židlí s motivy květin na dosud zachovalé původní látce.

Nedaleko od této idyly přichází na řadu ozvuky jiné a drsné reality. Francouzi se vysmívají Marii-Antoinettě, té proklínané „Madame Nedostatek“, satirickými pamflety.  Ani idealizované královské portréty od Elisabeth-Louise Vigée-Lebrunové z 80. let 18. století, jež jsou na výstavě k vidění v celé své nádheře, nezachránily ztrácející se reputaci. Hudba utichá, když diváci vejdou do poslední místnosti. Objekty jsou zde uvězněny do dlouhých úzkých vitrín. Pramen vlasů, košile, oblékaná uvězněnou královnou, malá modlitební knížka, do níž zapsala poslední zprávu svým dětem.

Kruté karikatury zobrazující královský pár jako dvouhlavou saň a královnu jako sexuálně nenasytnou divošku kontrastují se stěnou citací, vyjadřujících naději v lepší budoucnost. Pozor, jsme v plném vzmachu francouzské revoluce! „Něco mi našeptává, že brzo budeme šťastni a v bezpečí“, píše Marie-Antoinetta hraběti Fersenovi v roce 1792. Za rok bude realita zcela jiná. Malíř Jacques-Louis David ji zachytil skicou ve věku 37 let, když ji spatřil z okna svého domu, jak je vezena na popravčí káře. S vlasy sestřiženými nakrátko, s rukama svázanými za zády, připravenou pro gilotinu.