Jako kluci posedlí jízdou na kole jsme ho obdivovali. Kouzelný, úžasný, nenapodobitelný. Jacques Anquetil, pětinásobný vítěz slavného Tour de France.
V těch dobách se sledoval pověstný závod „la Grande Boucle“ jen v torzu. Z novin, kde informace byly podřízeny diktátu propagandy. Tour de France, to bylo něco jako kapitalismem intoxikovaná špatnost, která mění sport v nelidský byznys. K představě o světové cyklistice nám měl stačit Závod míru. A po pravdě přiznám, že vlastně stačil. Klukovským touhám a snům dávalo etapové závodění na cestách mezi Prahou, Berlínem a Varšovou, s Picasovou holubicí míru ve znaku, nemálo ryzích podnětů.
Zapovězeného chleba největší krajíc. Řeči o podivných praktikách s podpůrnými prostředky v profesionální cyklistice jsme nevnímali. Fascinoval nás Anquetilův bicykl opatřeny galuskami z hedvábného vlákna a cyklistova schopnost točit převod 52 na 13 ozubů kadencí odstředivky. Na záběrech ve filmových týdenících promítaných v kinech se při úspěšných pokusech o rekordy v hodinovce na dráze Anquetilova lýtka a stehna kmitala jako kdyby je roztáčel nezastavitelný robot. Sportovní idol zkrásnělý do postavy bez vady.
Nu, ideálu se pravda obvykle vzdaluje a skutečná tvář života nebývá jen vzorově kladná. Na počátku umění a zdatnost velkého blondýna, s lesknoucími se holeněmi, točící pedály nezvyklým způsobem. A hned za cílem elegán česající se hřebenem jako sportovec ze staré školy. Leč jak čas plyne a vítězných etap přibývá, scéna se mění a plní se pleteninou vazeb ze světů cizích zdravého sportu a vzdálených cyklistice. Neuvěřitelné závody, neodmyslitelný svět ženských obdivovatelek, krystalky dopingu sypané do šampaňského, valčík injekčních stříkaček, kolegové, klesají a umírají ve stoupání do strmých kopců nebo přicházejí o život při pádech v prudkých sjezdech. A za zády stále ten prohnilý peleton, který Anquetil nesnáší a jímž pohrdá, ona smečka, kterou hýbou zlé úmysly. Sám proti všem a všichni proti němu.
„Jen hlupák nebo blázen si může myslet, že lze závodit 256 dní v roce bez podpůrných prostředků“, přiznává otevřeně před novináři. A v kruhu svých nejbližších tvrdí: „Je zcela jisté, že kolo rád nemám, nikdy jsem ho rád neměl a mít nebudu“. Když mu bylo 36 let po jedné etapě, podobné všem ostatním, se rozhodl. „Trpěl jsem už dost“. Nasedne do auta a nechá se odvézt domů. Ještě ten samý večer pověsí kolo na stěnu v garáži a slíbí si, že na něj už nikdy nesedne. Až do své smrti ve věku 53 let v roce 1987 tento slib poruší jen třikrát, vždy na naléhání těch druhých. Naposledy v roce 1978 na přání své dcerky při jejích 8. narozeninách. Nahustí galusky starého stroje, natáhne si žluté tričko, objede zahradu a představení zakončí pádem do vody v bazénu.
„Jeho šlapání klamalo. Dělalo dojem lehkosti a půvabu. Anquetil se vznášel a tančil. Mezi drvoštěpy, drtiči pedálů a mužnými dříči. Točil pedály tak snadno a s grácií, jako kdyby plul na špičkách“. Paul Fournel přiznává v knize „Zcela osamocený Anquetil“ obdiv ke svému ideálu z mládí. „Být jako on. Mít jeho kolo, postavu, nenucenost, eleganci“. Fascinace, úžas, krása, takové pocity dokázal cyklista vyvolat a živit. Jaký paradox, když ono nenapodobitelné točení pedálů spočívá na lži a klamu. Leč dá se na světové úrovni vítězit podle zásad života v pravdě? U Anquetila nebylo místa pro podobné úvahy. Byl si plně vědom, že žije z toho, co vlastně hluboce nenávidí. Pravý stav věcí nezastíral. Dokud závodím, jsem tu, abych vyhrával. Když jsem skončil, vlezte mi všichni na záda. Nebudu žvanit o kráse sportu jenom proto, že mě živí. Cyklistika je nelítostný svět, v němž dopuje každý. Přesvědčit se a obvinit je tak snadné. Stačí se podívat na můj zadek a stehna! Od injekčních vpichů jsou jak řešeto.
„Dopoval i naše červené rybky, aby viděl, jak budou regovat“, vypráví jeho dcera Sophie. A říká se, že nutil všechny, kteří pro něj a kolem něho pracovali, aby se povzbuzovali amfetaminy. Žádala se od nich práce ve dne v noci a navíc ještě síla zasednout ke společnému stolu k hodování. Konec hrdiny je prostý a jímavý. Když udeřila rakovina a s ní nevyhnutelná smrt, přestalo mít smysl něco zakrývat či odhalovat. A náš někdejší obdiv? Přetrvává v rytmu setrvačníkového volnoběhu. Točí se, aniž bychom šlapali do pedálů.
