Zátopek aneb osamělost jedné tvrdohlavosti

Kdo byl skutečný Zátopek? A zajímá nás to vůbec nebo nám stačí legenda s leskem medailí?

Letos uplyne již šesté desetiletí od chvíle, kdy se do dějin sportu nesmazatelně zapsal běžec Emil Zátopek, Čechoslovák původem z Moravy. Olympijské zlaté z Helsinek 1952 ve všech třech královských vytrvalostních disciplínách! Jedinečné, neopakovatelné!

Před čtyřmi lety věnoval příběhu našeho krajana nevelký román francouzský spisovatel Jean Echenoz. Český překlad knihy, který následoval, přijala naše sportumilovná veřejnost s nelibostí. Paní Dana, věrná Emilova partnerka a úspěšná atletka, byla knihou pohoršena.  Autora dokonce na dálku počastovala nelichotivými slovy. Emil byl přece jiný!, znělo echem z úst kritiků.

O Echenozově „zátopkovském“ románu jsem bezprostředně po jeho vydání ve Francii (2008) napsal obsáhlejší text, který vyšel v Lidových novinách. Není už volně dostupný, přesto by stál za oprášení, zejména v tomto roce, kdy se jméno Zátopek bude zřejmě znovu připomínat. Mohl by vyprovokovat širší veřejné zamyšlení nad tím, proč dosud nemáme poctivou a fundovaně napsanou biografii velké postavy nejen našeho, ale i světového sportu.  

Když Zátopek doběhal

Nad knihou francouzského literáta Echenoze (Jean Echenoz, Courir, Minuit, Paris 2008, 142 s.) by se dalo prohlásit, že doma není nikdo prorokem. Zátopek! Koho kromě pár sportovních fandů dnes v Čechách zajímá. Nositeli Goncourtovy ceny z roku 1999 stálo za to o něm napsat román. Knížka nevelkého rozsahu nenabízí žádnou biografii a zřejmě se ani nezařadí do knihovny sportovní literatury. Sám titul „Běžet“ už cosi naznačuje. Hrdinou je sice známý sportovec, běžec, ale vítězství a prohry pouze rámují příběh jedné lidské vytrvalosti, urputnosti a tvrdohlavosti.

Sportovní velikán minulých časů, asi nejlepší světový vytrvalec všech dob, neztratil ve Francii renomé. Když před dvěma lety vzpomínal francouzský olympionik Alain Mimoun na své padesát let staré vítězství v melbournském maratónu, složil velikou poklonu Emilu Zátopkovi. Jeho gesto v cíli olympijského závodu, jež novináři zvěčnili nesmrtelnou větou: „Mimoun čekal v cíli na Zátopka“, zůstane v dějinách světového sportu zapsáno jako vzor sportovního gentlemanství. Vítěz se neváhal rozdělit o ovace publika s tehdy „jenom“ šestým v pořadí. Raymond Pointu, autor velké representativní publikace Olympijské maratóny, vydané v roce 2003, umístil Zátopkův portrét z maratónu na olympiádě v Helsinkách v roce 1952 jak na přebal knihy, tak jako logo na všech stránkách. „ZA-TO-PEK“ skanduje dodnes mnoha Francouzům vytrvalecký krok. 

Román by mohl připomenout Pohádku o Raškovi od Oty Pavla. Francouzský autor ale nemá ambici psát story o „chudém chlapci, který se proslavil“. Zklamán bude i ten, koho dojímají příběhy o lidském úsilí a poctivé práci se  zaslouženou odměnou na konci. Podobný étos nabízí u nás Případ Emila Zátopka od Františka Kožík (1949), přepracovaný později do knížky Vítěz maratonský (1952) (francouzská adaptace z Artie 1954). Ponecháme-li stranou tendenční punc doby, zůstává Kožík dodnes ve Francii patrně jedinou referencí na rané období života velkého sportovce (viz Pierre Naudin, Zátopek, lesku zbavený hrdina z Prahy,1972, Patrice Delbourg, Zátopek a jeho stíny, 1998, Marcel Couchaux, Zátopek, roky Mimouna, 2006). I u Echenoze se objeví několik historek, jež zpopularizovala právě Kožíkova kniha.    

V popředí příběhu je Emil, obyčejný kluk z Moravy, do jehož života zasáhly dvě okupace. Německá a sovětská. Sport ho láká pramálo. Hloupá ztráta času. Leč roli sehraje náhoda. Jako učeň a zaměstnanec u Bati se nechá umluvit k účasti na závodě pořádaném firmou. Ukáže se, že má vlohy a tak ho sportovci zlákají k závodům. Při utkání v Brně, kde domácí běžci poměřují své síly se sportovci z německé armády v rámci sbližování obyvatelstva s okupanty, Emil objevuje novou dimenzi sportu. I porážka nepřítele na dráze může mít někdy smysl.

„Běžcem jsem nebyl a být jsem nikdy nechtěl“, sděluje Jean Echenoz v týdeníku Le Nouvel Observateur pod svou fotografií s cigaretou v ruce. Kouření, to je jediný sport, který praktikuje. A pak trochu plavu, přiznává. Nelze ho tedy podezírat, že o slavném běžci píše proto, aby mohl udat své prožitky z dlouhých hodin osamoceného utrpení. Anebo radosti z drogy zvané běh. Tedy vlastně neznalec, ignorant. Dokáže porozumět tajemnostem a duchu běhu? Je schopen pocítit onu zkrocenou živočišnost, jež se v běhání skrývá?  Popsat toto náboženství, aniž by se o něj byť jen trochu otřel?

Echenoz není nadarmo dobrým spisovatelem. Vypráví o sportovním životě, románovém a tak ojedinělém, aniž by potřeboval uvádět data, časové údaje rekordů a vítězných závodů. Mistr slova nepotřebuje cifry. Umořují příběh. A dokázaly by zabít i legendu.

Po vzoru alchymisty, jenž destiluje z látek jejich substanci, vytahuje Echenoz ze života jeho tresť. Útlá knížka je lahvičkou parfému. Vykreslí atmosféru pouhým závanem vůně. Příběh se odvíjí nepřímo a v jakési nadčasové přítomnosti. Pro takový způsob literární zkratky konkrétního lidského osudu mohl autor nalézt inspiraci třeba ve Zlaté legendě (Legenda Aurea), kde podobně zachytil osudy svatých Jakub de Voragine. Nebo to byly Smyšlené životy Marcela Schwoba, evokující piráty, básníky a známé či méně známé zločince? Echenoz si tento styl kondenzovaného příběhu vyzkoušel již v předchozím dílku Ravel (2006). I tentokrát si románem Běžet odskočil ze světa fikce do světa skutečných postav.    

„Emil byl génius, ale blázen a šílenec“, prohlašoval doc. Karel Kněnický, atletický funkcionář, doprovázející Zátopka při jeho úspěších ve světě. Tvrdohlavý a nelítostný k sobě. Do běhání si mluvit nedá a styl běhu ho nezajímá. Rychlost, to je jeho krédo. A na ní postaví svou vytrvaleckou přípravu. Jeho cesta předznamená budoucnost štrekařské řehole. Emil stoupá na vrchol a dělá dějiny. Tři zlaté medaile pro vytrvalce na jediné olympiádě nedokázal získat před ním ani po něm nikdo. Pod samým vrcholem se o necelou čtvrtinu století později zlomil i obdivuhodný Fin Lasse Virén (na OH v Montrealu 1976 po dvou zlatých doběhl v maratónu na 5. místě). Stejně tak zůstane v análech, že Zátopek jako první člověk na světě dokázal překonat za hodinu20 kilometrů. Rekord vydržel 12 let.

Celá Zátopkova kariéra je ilustrací bezedné a heroické dvojsmyslnosti. Běhal z nadšení, ale také ze vzteku. Jedno i druhé skrýval za maskou grimasy, připomínající agónii, jev v dějinách sportovního běhu naprosto nevídaný. Běh zahaloval svou navenek veselou povahu. Bezbožný svatý utvořený z hlavy mučedníka, z výrazu utrpení, jímž děsí své soupeře, a ze šklebu stažené tváře, které  pravda stále uniká. Co asi věděl o endorfinech, hormonech štěstí, vyplavovaných při aerobním sportování? Nic nebo něco? Ať tak či onak, vyšlo to nastejno. Světonázor ražený režimem by mu jen radost z běhu nedovolil nebo vzal. Ideálem bylo pracovat, nikoliv se radovat. Sportovec a úderník jedno jsou. Závazky a soutěže, kdo víc, kdo rychleji. Tuny uhlí, tuny oceli, nové a nové rekordy.     

Sklízí medaile, poháry, rekordy. Je světově známý a nepřekonatelný. Vládne přesto skromně. Po epopeji olympijských triumfů přišla éra trápení, křečí a nepříjemností. Počátek konce. Jednoho dne se unavený běžec vrací z přespolního běhu ve Španělsku. Další závod navíc. Při přestupu na pařížském letišti Orly jako obvykle narazí na houf fotoreportérů. Nasadí si naučenou masku sympaťáka. Ale co to? Všichni se naráz obracejí a kamery míří jinam. Na americkou filmovou hvězdu Elizabeth Taylovorou. Dorazila na pařížské letiště ve stejnou chvíli jako Emil.

Sportovní život býval krátký. Emil, byť nyní plukovník, mizí ze scény. Břemeno osamělosti je údělem vytrvalostního běžce. Do vědomí veřejnosti se znovu vrací, když se postaví za Dubčeka a tvrdě odsoudí sovětskou invazi. Zase ten starý svéhlavý Emil. Pronásledován, vyhozen z armády, vypovězen z Prahy, aby nebyl na očích. Nakonec ho dostanou. Veřejně si v televizi posype hlavu popelem: „Byl jsem pomýlen!“ Skončí v suterénním archivu Sportpropagu. Tam se dá pouze sedět. „Nic lepšího jsem si nezasloužil“.

Na stránkách Echenozovy knihy Běžet si lze ověřit prastaré tajemství dobrého umění. Stačí krok a dílo se změní v kýč. Schopnost udržet příběh nad propastí sentimentality a moralizování, neztrácet laskavost ani vtip, to prozradí virtuosa. Echenoz vypráví o svém Emilovi humorně, lehkým perem, citlivě a s pochopením. Tak trochu bezděčná interpelace české prostředí. U nás, kde se zakolísání velikánů nesnáší, je Emil lidsky vyřízen už dávno.

Psáno pro Lidové noviny, říjen 2008