Skromnost je občas namístě, byť se s ní obvykle nevyhrává. Od cesty papeže Benedikta XVI. do Svaté země se nedaly čekat zázraky. Ve slepé uličce, v níž se nacházejí Izraelci a Palestinci, se nemluví o míru a dialogu snadno. Na jedné straně rostoucí zaujetí pro nacionalistický program, na straně druhé islamistická posedlost, jež rozbíjí formující se národ na dva nesmiřitelné tábory.
Během dlouhé návštěvy Jordánska, Izraele a palestinských území neudělal pontifex maximus žádnou velkou chybu. Přesto není bilance této události na obou stranáxh „zelené linie“ shodná. V roce 2000 nadchl předchůdce současného papeže Jan Pavel II. Izraelce a naopak zklamal Palestince. Také dnešní nástupce apoštola Petra po sobě zanechá vzpomínku, která mu nevynese zalíbení u všech. Jedny dráždí, druhé chlácholí. Ke shodě se dojde asi jen v jednom. Papež nezůstal vědomě jen v mezích své duchovní funkce. Několikrát si zahrál na šéfa státu. Podle mezinárodního práva si to dovolit může. Jeho výzva k ustavení palestinské státní suverenity, jeho apelování na bezpečné a mezinárodně uznávané hranice ve smyslu formulace RB OSN z listopadu 1967 nebo jeho kritika „zdí“, to bylo více politické než náboženské. A toto papežovo vystupování do politiky vyznělo tentokrát více ve prospěch palestinského než izraelského tábora. V Izraeli se čekalo, že se Benedikt XVI. bude držet výhradně duchovních témat.
Ještě dlouho se bude mluvit o zklamání řady Izraelců z papežova proslovu v památníku Jad VaŠem. Soudí se, že to byl projev nevýrazný, nedostatečně soucitný a málo kajícný. Leč v této souvislosti si lze položit otázku, zda očekávání Izraelců nebylo přehnané. Po aféře s rehabilitací biskupa Richarda Williamsona, popírače holocaustu, či v návaznosti na výtky adresované německému papeži kvůli jeho hitlerovskému dětství přestala izraelská veřejnost vidět papeže neutrálně. Pravděpodobnost, že se Benedikt XVI. Izraelcům zalíbí se tím dosti zmenšila.
Přidáme-li navíc skutečnost, že nijak nepřekvapil u Zdi nářku (bylo vůbec v jeho silách překonat na tomto místě Jana Pavla II.?) a pak hlavně to, že na palestinských územích dal přednost politice před náboženstvím (bez ohledu na to, že přislíbil „modlit se“ za zrušení blokády Gazy), je docela pochopitelné, že z papežových výzev zbylo dost málo, co by se mohlo v Izraeli ocenit. Asi jen apel na mladé Palestince, aby nepodléhali pokušení uchylovat se k terorismu.
Rozradostnění Palestinci, povzbuzení křesťané, lhostejní nebo podráždění Izraelci. Nějak tak by se dal vyjádřit současný stav mysli partnerů po právě ukončené návštěvě nejvyššího kněze katolické církve ve Svaté zemi. Leč každý v Jeruzalému, Ammánu a Ramalláhu ví, že o budoucnosti Blízkého východu nerozhoduje ani Vatikán, ani názor vrchního představitele katolické církve. Zanedlouho se na Blízký východ vydá americký prezident. To bude jiný žánr a velmi pravděpodobně včerejší rozladění nebo povrchní radost budou překryty aktuálnějšími pocity. Politika zůstane politikou. Papež není určitě tak naivní, aby si myslel, že to změní. Jeho síla je jinde. Nachází se ve věřících. Kdo žije ve víře upřímně, tomu stačí skromná naděje. Pokud ji nyní Benedikt XVI. na Blízkém východě přece jen u někoho probudil či posílil, a myslím tady především na palestinské křesťany, necestoval marně. Zalíbit se všem je sice svůdné, ale nic obecně dobrého z toho zpravidla nevzejde.
