Zachrání nás sebeúcta?

Francouzský intelektuál André Malraux měl kdysi prohlásit, že „21.století bude duchovní, nebo nebude“. Co si pod tím lze představit? Nadsázku nebo tušení návratu náboženskosti a náboženství do soukromého i veřejného života? Měla to být výzva, abychom se nad světem a sebou samými více zamýšleli, snad kvůli hrozbám hospodářského, politického a hlavně ekologického ražení, nebo to mělo být varování před návratem náboženských válek? Neodvažuji se vsadit si na jedno, ani na druhé.

Pokusme se na tuto vizi pohlédnout střízlivýma očima. Historicky nedávno jsme zažili ústup ideologií, především pak těch, jež o sobě tvrdily, že jsou ateistické. Zároveň jsme se stali svědky toho, že zánik komunismu otevřel dveře do kostelů. Prvotní nadšení spojené s úprkem k duchovnosti ovšem pozvolna vyprchává a kyvadlo se bez fanfár vrací zpět. Kostely, chrámy a sbory se plní zase hlavně těmi, kteří vazby k společně sdílené duchovnosti nikdy zcela nezpřetrhali. U ostatních vypuká touha po kostele jen o vánocích a možná velikonocích.

Přesto nelze tvrdit, že potřeba víry zanikla a neexistuje. Prožívá se však jinak a je hodně individualizovaná. Často je spojena s hledáním identity a smyslu existence. Identita – potřeba někam se zařadit a někam patřit – se projevuje všude ve světě. Rodí se z ní střetání kultur a civilizací a nové politické a ekonomické konflikty, jež mobilizují náboženství jako znak identity národa či civilizace. Hledání smyslu existence se týká především společností, jež jsou sekularizované a postrádají nějakou sjednocující ideologii.

Moderní člověk dneška, myslím tím člověka především Starého kontinentu, neboť současná Amerika je v tomto ohledu jiná, se staví nedůvěřivě k náboženským institucím. Chce být sám sobě zákonodárcem a po ztrátě iluze o jásavých zítřcích, slibovaných donedávna politizovanou vědou, je skeptický. Vzdor tomu se současný člověk nadále potýká s otázkami typu odkud pochází, proč je na světě a je bezradný při pohledu na utrpení a smrt.

Dnešní lidé zároveň zcela nepozbyli potřeby mít a prožívat nějaké rituály a uchylovat se k mýtům a symbolům, ba dokonce tato potřeba svým způsobem narůstá. Katolická církev ve Francii konstatuje velký úbytek věřících při pravidelných pobožnostech, ale zároveň tu soustavně roste zájem o velké události církevního rázu jako jsou pouti do Lourdes, mezinárodní setkání mladých křesťanů, vigilie u příležitosti papežových návštěv a podobné akce. Francie ovšem prošla také etapou zvýšené aktivity sekt, což vyvolalo obranné reakce jak etablovaných církví, tak veřejných vzdělávacích, kulturních a výzkumných institucí. Řada Francouzů se uchyluje k tradičním náboženským a filozofickým koncepcím mimoevropských oblastí. Velký úspěch má buddhismus, v módě jsou tajná učení a antická moudrost.

Obnovující se religiozita ve dvou podobách – identifikační a prožitková – jako kdyby bezděčně naplňovala dvojí výklad významu latinského slova religio. Jednak religare (spojovat, znovu svazovat), jednak relegere (sbírat, sklízet, přebírat, ale také rozjímat). Člověk je tvor náboženský, neboť se obrací k nebi a ptá se po smyslu své pozemské existence. Rozjímá, aby přijal posvátné. Ale jeho náboženskost spočívá i v tom, že se spojuje se sobě podobnými v posvátném poutu k transcendentnu, k Bohu. Dvojí dimenze religiozity – vertikální a horizontální – přetrvává od zrodu lidstva. Náboženskost lidí přispívá zásadním způsobem k utváření a rozvoji civilizací. Vytvořila a udržuje velice vznešené věci jako soucit, charita, umělecká díla nejvyšší kvality, univerzálně platné morální normy a koneckonců dala podnět i ke zrodu vědy.

Náboženství má ovšem také své netolerantní varianty. V minulosti z nich vycházely věroučné spory, nesmiřitelnost, války a masakry. Tyto „tvrdé verze“ duchovnosti se neostýchaly násilí ospravedlňovat a živit. Náboženský extremismus má dvě podoby. Ve vertikální dimenzi je to dogmatický fanatismus a zběsilá iracionalita. Jakési patologické přesvědčení vedoucí jedince i celé sociální celky ve jménu víry k nejhrůznějším krajnostem. V horizontální dimenzi je to rasismus komunity čili zvrácenost kolektivní identity. Namícháním obojího vzniká výbušná směs, z níž v dávné minulosti vzešlo upalování kacířů, hony na čarodějnice a inkvizice, v naší současnosti 11. září 2001 a další teroristické atentáty.

Je otázkou, jak se bránit před „tvrdými verzemi“ duchovnosti. Náboženský extremismus zřejmě nelze vymýtit, pouze redukovat. Ale sotva pomocí jiných extremismů. Nedávno mě přátelé z Izraele (a nejsou to žádní bezhlaví pacifisté) překvapili, když hájili názor, že je třeba hledat způsoby, jak pomoci muslimům, aby se naučili vážit si své vlastní kultury. Jen tak prý dokáží najít vztah ke kulturám jiným, začnou se o ně hlouběji zajímat a budou schopni moderním způsobem s ostatními koexistovat.

Dvacáté první století bude takové, jaké si ho my uděláme. Náboženství nás přitom bude chtě nechtě doprovázet. Pokud chceme předcházet střetu jeho „tvrdých verzí“ a katastrofickému scénáři Malrauxovy vize, bude třeba přestat se zažitou zvyklostí jednak redukovat náboženství jen na jeho krajní podoby, jednak ho odsuzovat jako celek. Učit se brát na zřetel civilizační přínos jednotlivých náboženských vyznání, brát ohledy na civilizační náboženské rozmanitosti a zdokonalovat se v civilizační toleranci se samozřejmě nerovná ustupovat před krajnostmi a fanatismem. Začít je ovšem třeba u sebe. Prohlubováním úcty k sobě samým, k vlastnímu prostředí a kultuře.