Nebojte se. Nebudu vás přemlouvat, abyste se vydali v mých šlépějích do Elburzského pohoří, ležícího mezi Teheránem a Kaspickým mořem. Pravda, putovat dnes touto krajinou už není zdaleka tak náročné a nebezpečné, jako tomu bylo kdysi. Ale opravdu se nemusíte nutit něco takového podstupovat. Stačí vám zajít do knihovny a tam si vyhledat knihu slovinského spisovatele Vladimira Bartola Alamut. Její český překlad vyšel ve dvou vydáním počátkem nového tisíciletí. Dobrý tip na prázdninovou četbu.
Skála, na níž se nacházel Alamút, Orlí hnízdo, pevnost „asasínů“Z.Müller
Pokud vám zatím není příliš jasné, do čeho vás lákám, pak přijměte pár vysvětlivek. Jistě jste už slyšeli o největším bestselleru pozdního středověku. Byla jím kniha benátského kupce Marco Pola Milión z konce 13. století. Pestrá vyprávění o tajemné Asii, kterou Evropa neznala, hltali tehdejší vzdělanci jako věrohodný cestopis. Ve skutečnosti šlo o zdařilou kompilaci vytvořenou z rozmanitých zdrojů. Dodnes se nepodařilo prokázat, že by nějaký obchodník z Benátek dosáhl věhlasu a uznání na čínském dvoře ve 13. století, jak to o sobě Marco Polo tvrdil.
Mezi podivuhodnými příběhy, které figurují v Miliónu, vyvolávalo největší vzrušení vyprávění o Starci z hory. Zprávy o existenci toho podivného šejcha, jenž pomocí hašiše měnil iluzi v realitu a tak přesvědčoval své stoupence o existenci ráje v podobě, jako ho popisuje korán, přicházely do středověké Evropě z více stran. Avšak v obecném povědomí se tyto zvěsti uchovaly především díky Marco Polovi. Ostatně, vždy platilo a nadále platí, že lidskou paměť neutvářejí knihy nejvěrohodnější, nýbrž nejčtenější.
Strašlivý stařec, jak ho prameny popisují, nevytvořil v těžko dostupném terénu íránského pohoří Elburz reálný ráj samoúčelně. Přenášel do něj zdatné a silné mladíky, aby v nich vyvolal jistotu, že ráj se všemi tělu milými slastmi existuje. Udržoval je pak v naději, že mají šanci se do něho vrátit, splní-li úkol, který jim zadá. Takto vytvořil armádu fanatických bojovníků, kteří dokázali s vidinou návratu do ráje páchat sebevražedné atentáty všude tam, kde jim stařec určil.
Za znepokojujícím příběhem se skrývá trochu méně barvitá skutečnost. Je historickou pravdou, že v prostoru mezi Středozemním mořem a Eufratem působila od konce 11.století radikální odnož sekty ismaílíja, v jejímž čele stál Hasan as-Sabbáh. V roce 1090 se usadil v pevnosti Alamút postavené na vysoké skále nacházející se v jednom údolí mezi dvěma horskými masivy jižně od Kaspického moře. Byl to sektář a heretik, jakých zná historie islámu celou řadu, leč jeho fanatismus měl více politické než výhradně náboženské zaměření. Sloužil zájmům Nizára, syna chalífy Mustansira z dynastie Fátimovců, vládnoucí v Egyptě a Sýrii. Fátimovci byli vyznavači šíitské větve islámu, což as-Sabbáhovi jako sektáři vyhovovalo. Šíitský islám byl vždy útočištěm odpadlíků a nespokojenců s hlavním sunnitským proudem muslimské víry. Navíc byl Hasan as-Sabbáh íránským patriotem, jemuž vadilo podlézání jeho krajanů Arabům a jejich servilnost vůči tureckým Seldžukům, sunnitům držícím moc v Anatolii. Vytvořil proto teroristickou organizaci fidáíjů (těch, kteří se obětují na boží cestě), jež měla sloužit Nizárovi v jeho plánu vyhnat z Íránu arabské a turecké sunnity.
Zda skutečně vytvořil „ráj a zabijáky – hašašíny“, tedy poživače hašiše, kteří byli díky droze svému vůdci zcela oddaní, je dodnes nejasné. Ať tak či onak, slovo „asasín“ (assassin) zakotvilo v řadě evropských jazyků a dodnes značí vraha a zabijáka. Kupodivu, asasínské teroristické aktivity nesměřovaly vůči křižákům, kteří se usadili mezi 11. a 13. stoletím v pobřežních oblastech východního Středomoří. Sabbáhovi fidáíjové vedli boj především proti „vnitřním“ nepřátelům islámu a na mušce měli i slavného Saladina (Saláhuddín Júsuf ibn Ajjúb), jenž porazil v roce 1187 křižáky Svaté země a načas jim sebral Jeruzalém, za což je dodnes muslimy oslavován. Pro „asasíny“ to však byl nepřítel, protože vyznával sunnitský a tudíž pro ně nepřátelský islám.
Ponořme se do romantického příběhu, který z té tajemstvím obestřené minulosti vytvořil slovinský spisovatel Bartol. Jeho kniha, sepsaná před téměř 70 lety, neztrácí ani dnes napínavost a dobrodružnost. Na rozdíl od jiných knih obdobného žánru zanechává ovšem ve čtenáři něco nezvykle zneklidňujícího. Pocit trvalé a silné hrozby, kterou plynoucí čas nikdy nezažehná. Je to hrozba vycházející z myšlení monstrózních manipulátorů a cynických sociálních inženýrů, jenž pohrdají lidmi a základními morálními principy. Byla by to pouze děsivá fikce a bohapustá fantazie, kdybychom neměli zkušenost s fašismem, komunismem a islamismem-terorismem. Ani vzdělanost a vysoká inteligence (as-Sabbáh byl vysoce vzdělaným učencem své doby) nebrání některým jedincům stát se zrůdami. Bez minima nezbytné sociální empatie (schopnosti se vcítit do duševních stavů a rozložení druhých), jež činí z člověka společenského tvora, jsou připraveni a ochotni měnit i ty nejupřímnější lidské city (fidáíjové byli původně poctivými íránskými patrioty) v nástroj naplňování svých pekelných plánů v duchu hesla: Nic není pravdivé a vše je dovolené. Nadčasové téma, jež dává příběhu z dávného středověku trvalou aktuálnost.
