Všichni jsme muslimové?

Podle islámské teologie se každý člověk, striktně vzato, rodí jako muslim. Že to neví, je chybou rodičů. Vedou své děti jiným, nesprávným směrem. Stát se muslimem na způsob jiných náboženství vlastně nejde. Lze se jen vrátit k původnímu stavu, v němž vlastně všichni nevědomky žijeme, pronesením výroku: „Není božstva kromě Alláha a Muhammad je posel boží“. Že to je absurdní, není pochyb. Muslimští teologové si toho jsou vědomi. Dodávají proto, že praxe islámu si žádá interpretaci strohých a často nejasných výroků koránu a tradic.

Jenž ono to s tou interpretací není zase tak jednoduché. Kolik lidí, tolik názorů. Dodnes nám svět islámu předvádí, že se tak mnoho nezměnilo od doby, kdy Jan Amos Komenský ve svém Labyrintu světa a ráji srdce (1663) předvedl „Mahometány“ v jejich chrámu „tiché, nábožně si počínající, bíle oděné a čistoty velice milovné, neb se před vstupem do chrámu omývají“, ale je ven vyjdou „rukávy vyhrnujíce, jiskříce očima, hryzouce pysky a řvouce strašlivě, běhají, koho potkají, šavlují a v krvi lidské se máchají“. Vyděšený Komenského Poutník se ptá, co ti lidé dělají. „Odpovědíno mi: „Disputují o náboženství a dovodí, že Alkorán pravá jest kniha“.

Jistě, existuje několik muslimských věroučných center, několik islámských právních škol, řada respektovaných muslimských teologů, jenž nabízejí odpovědi na náboženské i praktické otázky. Ale nelze mezi nimi nalézt jedinou autoritu pro všechny muslimy. Islám se rozpadá nejen do dvou větví, sunnitské a šíitské. Štěpí se navíc do desítek sekt s odlišnými pravidly, s různými stupni vnitřní přísnosti, do bratrstev a mystických řádů. Je to labyrint plný slepých uliček, temných zákoutí, křivolakých cestiček, jimiž procházejí jedni dopředu a druzí dozadu, pletou se navzájem do cesty, hádají se o to, kdo z nich má větší šanci, že bude na konci světa spasen. Pokud jsme opravdu všichni muslimové, stejně tedy nemáme vyhráno. O míru a pokoji ani zdání. Osud nás zrozením vrhne do některého z mnoha pater domu islámu a předurčí nás přít se a často i do krve se bít s ostatními o to, koho čeká spasení.

Když v minulých týdnech zvažoval křesťanský pontifex maximus Benedikt XVI., jak má odpovědět na dopis 138 muslimských teologů z 13. října tohoto roku vyzývající Svatou stolici k dialogu, jistě si lámal hlavu otázkou, komu má svou odpověď vlastně adresovat. Muslimský svět nemá už více jak 80 let svého chalífu, zástupce proroka Muhammada na zemi a knížete věřících, titul, který naposledy drželi osmanští sultáni. Turecký nacionalista a sekularista Mustafa Kemal, zvaný Otec Turků - Atatürk, zrušil instituci chalífátu škrtem pera. Není-li k dispozici chalífa, je třeba najít figuru, jež by ho mohla váhou své autority nahradit. Oslovit kolektivně muslimské teology, kteří se na něj obrátili, papež zjevně nechtěl.

Nakonec se náhrada našla. Mezi signatáři dopisu figuruje člen váženého rodu Hášimovců, princ Ghází ibn Muhammad ibn Talál. Hášimovci mají dlouhou historii sahající k počátkům islámu. Po dlouhá staletí vykonávali funkci ochránců svatyň v Mekce a Medíně, vedli během první světové války arabskou revoltu proti Turkům a snili o velkém arabském království, jehož korunu jim odměnou za protiturecký odboj slibovali Britové. Nakonec skončili jen jako panovnický rod malého pouštního státečku v Zajordánsku. Práva chránit muslimské svatyně v Arábii je zbavili Saúdovci spřažení s wahábovci a přístup k Jeruzalému jim zablokovali Palestinci.

Na konci listopadu tak mohl vzniknout dopis, poslaný z Vatikánu do Ammánu. Nechybí v něm jak připomínka „rozdílů mezi křesťany a muslimy“, tak konstatování, že obě náboženství spojuje víra „v jediného Boha“, jenž „na konci časů bude každého soudit podle jeho činů“. Následuje výčet podmínek, za nichž by byl možný dialog, k němuž muslimové ve svém dopisu vyzvali. „Respektovat každou lidskou bytost, objektivně poznávat náboženství druhého, dělit se navzájem o náboženskou zkušenost“. Podle nejvyššího představitele katolické církve mohou křesťané s muslimy spolupracovat ve sférách kultury, v sociálních a společenských otázkách, při prosazování zásad míru a spravedlnosti ve světě.

Naopak teologie musí zůstat stranou. V tomto ohledu zůstává nejvyšší katolický kněz nesmlouvavý. Ani se nepočítá s tím, že by se zástupci muslimských teologů, které si mají signatáři dopisu papežovi mezi sebou vybrat a které pak papež hodlá pozvat do Vatikánu, jednal sám. Tuto starost převezme Papežská rada pro dialog mezi náboženstvími, které předsedá francouzský kardinál Jean-Louis Tauran. Jako se budou křesťané vždy bránit pokusům zředit jejich vírů do nějakého všelidského humanismu, tak se budou zjevně bránit snahám strhávat hranice mezi vyznavači jediného Boha s cílem vytvořit nějaké globální vyznání, podle něhož bychom konec konců mohli být všichni muslimové (doslova „odevzdaní do vůle boží“). S papežem nemusíme souhlasit, ale jeho opatrnost v dialogu s islámem stojí za úvahu.