Všem se neodpouští stejně

Na lidské osudy neplatí měřítka velkých dějin a kvalita díla nestojí a nepadá s politickými postoji názory jejich tvůrců. Lidský profil německého filosofa Martina Heideggera sice zpochybňuje jeho mlčenlivé přitakání nacismu, ale zároveň víme, že nikdy nezradil svůj silný citový vztah ke své mladší kolegyni Hannah Arendtové, německé židovské myslitelce, jež odešla do USA. Nikdo si dnes nedovolí kvůli politickému omylu pana profesora  Heideggera zpochybňovat jeho filosofické dílo. Podobně se dá pohlížet na životní osud, postoje a badatelské výsledky francouzského arabisty, sociologa Maxima Rodinsona. V letech 1937-1958 byl sice členem komunistické strany Francie, ale osobně se nikdy nevzdal názorové  nezávislosti a přísné vědeckosti v tom, co hájil a psal.    

     Rodinsonův otec Moise přišel do předválečné Francie z Vitebsku, města, z něhož pocházel rovněž malíř Marc Chagall. Prý v mládí hrával šachy z Trockým. Ale k levici ho netáhl bolševismus, nýbrž chudoba a dělnické prostředí, v němž se pohyboval. Ani ve Francii neměli Robinsonovi rodiče z čeho zbohatnout. Ale Francie otevřela Maximovi možnost se vzdělávat. A on toho mocně využíval. Učil se všechny možné jazyky a k arabistice ho vlastně přivedl zájem o semitské jazyky. Také se posléze stal vyhledávaným odborníkem na starou etiopštinu. Jeho vzdělávání bylo sice zprvu trochu těkávé a klasicky orientalistické, to znamená vycházelo z filologie. Leč pochopil, že moderní výzkum mimoevropských civilizací vyžaduje užití nástrojů dalších vědních oborů, především historiografie a sociologie.       

     Za studií mě Rodinsonovo dílo velice přitahovalo. Jeho brilantní historická biografie proroka islámu Muhammada nebo práce Islám a kapitalismus patří do zlatého fondu arabských studií 20.století. Přesto žádná z jeho prací dosud nebyla přeložena do češtiny. Pro komunistický režim nebyl dost ortodoxním marxistou a u současníků by zřejmě neobstál kvůli své politické minulosti.  Proto ho u nás zná je pár odborníků. Není pak divu, že překladatel eseje amerického politologa Samuela Huntingtona Střet civilizací do češtiny udělal ze stařičkého profesora paní Rodinsonovou. Tento lapsus unikl i autorovi úvodní eseje Michaelu Žantovskému, pozdějšímu českému velvyslanci v Izraeli. Možná by byl překvapen, kdyby věděl, že Rodinson pocházel z židovských rodičů, kteří emigrovali z Ruska do Francie, a že jeho rodiče zahynuli v Osvětimi. Chápu, že představa četby knihy s arabskou tématikou a navíc z pera francouzského „marxisty“ je pro některé našince představa nepřijatelná. Ale luxus ignorance, který si občas dovolujeme, mě sem tam dráždí.  

    Z prací Maxima Rodinsona zasluhuje pozornost v prvé řadě jeho Muhammad, jenž poprvé vyšel počátkem 60.let, byl přeložen do řady jazyků, včetně turečtiny a arabštiny a jenž se pak objevoval v řadě reedicí. Tato biografie dává do souvislosti text koránu, jeho společenský, politický a kulturní kontext a události doby. Takový přístup dovolil „sociologizovat“ Muhammadův život a přitom se nedostat do konfliktu s muslimskou vírou. Platilo to až do konce 90.let 20.století, kdy se v Egyptě ozvaly hlasy islámských tradicionalistů, kteří dílo dali, aniž by ho vůbec poznali, na index.  Ze 60.let 20.století pochází práce Islám a kapitalismus, jež připomíná sociologickou práci Maxe Webera o protestantské morálce a kapitalismu ( Náboženská etika a duch kapitalismu). Autor se ovšem na rozdíl od německého sociologa brání lákadlu vysvětlovat zvláštnosti arabského světa výlučně nadčasově působící a neměnnou entitou zvanou „islám“.  

     Z Rodinsonových historických studií stojí za zmínku Fascinace islámem z roku 1980. V době, kdy se na Západě začal sledovat návrat k islámu v arabském a muslimském světě, kdy se objevují pojmy jako „islámský boom“ nebo „islámský revivalismus“, upozornil Rodinson jako jeden z prvních na pozoruhodnou skutečnost. Podrobně analyzoval středověké křesťanské představy o islámu a dokazoval, že se jich Evropa vlastně nikdy zcela nevzdala. Pouze byly zapomenuty a vracejí se jen převlečeny do nových kabátů.  Počátkem 90.let publikoval Rodinson knihu Islám: politika a víra, v níž objasňoval sílící politizaci islámu a dramatický posun náboženské víry směrem k ideologii. Rodinson přitom vždy mluvil v prvé řadě o muslimech. Naznačoval tím, že pokládá islám, stejně jako ostatní náboženství především za sociální záležitost a že do interpretací koránu a posvátných textů nehodlá věřícím mluvit. „Na pochopení iracionálna máme jen jediný nástroj – lidský rozum a já mu věřím“, prohlásil v rozhovoru, který jsem s ním v polovině 90. let připravil.    

    Maxime Rodinson zemřel v květnu 2004 ve věku 89 let. Když jsem ho poznal v době, kdy ještě nechyběly síly, překvapoval mě svou plachostí. Navíc jakoby v sobě stále nesl špatné svědomí exkomunisty. Ale nikdy ho neopustila zvídavost a zároveň nikdy se zcela nezřekl chápaní světa především přes sociálně ekonomické vztahy. Díky tomu dokázal prezentovat blízkovýchodní vývoj v perspektivě, která je originální a odlišuje ho od jiných badatelů. Dráždila ho rovněž nevyvážená, povrchní a příliš abstraktní akademická kritika, kterou předvádí ve své době dosti populární kniha Edwarda Saida Orientalism. Rodinsonova Fascinace islámem, vycházející ve stejné době jako Orientalism, teoretickou hloubkou přesahuje Saidovu knihu plnou nářků. Vzdor tomu Rodinson dosud čeká na to, aby byl v Čechách objeven. Co tomu brání? Jeho světonázor nebo to, že byl komunistou? Kupodivu práce Rodinsonova celoživotního přítel Bernarda Lewise, dnes amerického historika, u nás vycházejí, stejně jako našel už svého českého nakladatele i Saidův Orientalism.  A přitom, jak Rodinson přiznal nejen mně, byl i Lewis ve svém mládí, jenž prožíval v dělnickém prostředí východního Londýna, aktivním zastáncem komunistických idejí. Nic naplat, všem se neodpouští stejně.