Velikonoční rozjímání

Po Velkém pátku a „Bílé sobotě“, půjdu zítra na oslavu velikonoc židovských. Olivier B. mě zve každý rok. Vědec v oboru chemie s mezinárodním renomé je v náboženských otázkách spíše agnostikem. Přesto židovskou tradici v rodině udržuje.

Muži si nasadí jarmulky, rozdají se už hodně opotřebované knížky s hebrejským, francouzským a portugalským textem, v němž se vypráví o zajetí Židů v Egyptě, o jejich osvobození a cestě pouští do Zaslíbené země. Olivier čte hebrejský text, někdo francouzský překlad a bratři hostitele, všichni s kořeny v Portugalsku, občas doplní něco v portugalštině. Nezřídka se to zvrátí ve veselé a škádlivé hádání, jak tu či onu pasáž interpretovat.

Po některém výroku je záhodno zakousnout list šťovíku namočený v medu, aby i čivy pocítily, že připomínaná událost má trpkou i slastnou stránku, občas je třeba pozvednou číši sladkého vína na boží slávu. Končí se výčtem biblických sdělení a poučení, jež je třeba si u příležitosti židovských velikonoc pokaždé připomenout. Jednotlivé pasáže si přitom všichni přítomní stvrzují souhlasným a hlasitým "Až navěky". Pak děti dostanou dárky a všichni mohou začít hodovat. Jen sladkostem jsou na tento svátek hodovní stoly zapovězeny. Vzpomínka na těžký úděl dávných předků zavazuje současníky k tomu, aby se přinutili alespoň takto symbolicky a pro jednou něčeho příjemného vzdát.

Vícekrát jsem si kladl otázku, zda taková slavnost má nějaký jiný smysl než jen setkání rodiny a blízkých přátel. Není to koneckonců něco obdobného jako když dnes mají mnozí z nás potřebu zajít o vánocích na půlnoční mši, ačkoliv do kostela většinou po celý rok nevstoupí? Manifestace víry v boha to zřejmě nebude. Že by pokus zakotvit se v minulosti a tradici a tak se obrnit proti nejistotám, jež nás obklopují? Takové vysvětlení má logiku.

Když jsme chodili do školy, neučili nás tam, jak vzdorovat nečekanému. Seznamovali nás jen s jistotami. Ostatně, nebylo to nějaká výhradně typická vlastnost školy. A nejen u nás. Ve Francii jakbysmet. I věda dlouho zaháněla nejistotu pomocí univerzálního determinismu, podle něhož nic není náhodné. Teprve na základě poznatků získaných při pozorování neuspořádaného pohybu částic hmoty dala jaderná fyzika příklad ostatním a vzala nejistotu na milost.

Dnes už se všeobecně připouští, že náš svět je nestabilní. Stejně tak to platí pro život na zemi. Mimozemšťan, který by býval navštívil naší planetu v době, kdy tu existovaly jen jednobuněčné organismy, by si asi stěží dokázal představit, jakou evoluci toto primitivní prostředí čeká. Už jsme však pochopili, že vývoj na zemi nebyl stanoven předem, ale že je z velké části věcí náhod, katastrof a překvapivých mutací.

V lidských dějinách jsou to velké převraty a hroutící se veleříše, co uvádí na scénu události netušené a dříve nepravděpodobné. Vzpomeňme jen na ty největší z veleříší, jejichž pády vyprovokovaly světové obraty kdysi nepravděpodobného v realitu. Egyptská, římská, osmanská, rakousko-uherská, sovětská. Jen v obdobích stability a trvání, jež mají ovšem jen velice krátkou životnost, lze spoléhat na setrvačnost a zvyklostní pravděpodobnost. Pět století před naším letopočtem si mohl nějaký bystrozraký mimozemšťan klidně myslet, že malý městský stát Athény bude určitě zničen, střetne-li se s mohutnou armádou perské veleříše. Ale dvakrát po sobě se Athény zachránily a vzešel z toho netušený a zcela překvapivý následek - zrod demokracie a filozofie.

Ani moderní dějiny nejsou prosty nepředvídatelných událostí. Z toho, co jsme zažili, patří k takovým nečekaným událostem, jak zhroucení prosovětského bloku v roce 1989, tak atentáty 11. září 2001 nebo letošní arabské „jaro národů“. Už Euripidés napsal, že mazaný bůh nechává přijít netušené vždy, když by většina vsadila na to, že se stane pravý opak. V roce 1941 uvázla německá armáda v zajetí ruské zimy. Hitler měl přitom v plánu zahájit útok v květnu. Proč se o měsíc zpozdil? Protože jeho italský spojenec Mussolini se dostal v Řecku do potíží a žádal o pomoc. Německé oddíly vyslané do Řecka ztratily měsíc v Jugoslávii, když narazily na srbský odboj. Stalinovi se mezitím donesla informace, že Japonsko nehodlá zaútočit na Sibiři. Mohl proto přesunout jednotky z východu a poslat je v prosinci 1941 do protiofenzívy na západ. Japonsko mezitím zaútočilo na Pearl Harbor a Spojené státy vstoupily do války. To, co se nečekalo, bylo náhle realitou, a k tomu, co zprvu vypadlo velice pravděpodobné, naopak nedošlo. Naštěstí.

Ano, žijeme, jako kdybychom spoléhali na to, že to, co je dnes, bude platit i zítra a přetrvá i pozítří. Přesto už dnes většinou připouštíme, že lidské dobrodružství je nepředvídatelné, že je to vždy, jak napsal Milan Kundera, "kráčení v mlhách". Jedná se o velevýznamný výdobytek modernosti. Náboženství nás nepřestávají přesvědčovat, že za vším tím nepředvídatelným je boží záměr. Jako se některé starší společnosti řídily představou věčně se navracejícího počátku, my jsme si po západním způsobu zvykli vnímat čas lineárně. Očekávali jsme, že nás čeká stále jen něco lepšího a že pokrok se nezastaví. Najednou se to však zadrhává, dokonce to někdy ani nejde, a nadšení pro pokroku se převrací v deziluzi. Trpíme tím, že nevíme, co se stane za měsíc, ba ani to, co se stane zítra. Zavedené jistoty jsou k ničemu a spoléhání se na ně je v troskách. Nejistota dominuje.

Nemálo je těch, kteří na to reagují znovuobjevením náboženských praktik, hledáním opěrných bodů v meditacích buddhistického ražení, v koncentrování se na nadčasovou moudrost, v nové mystice na míru, v nejrůznějších podobách neopohanství, v přírodě a magických silách. Na nejistotu se jde pomocí strategií, jež slibují nějaké pevné zázemí nebo postupy a cvičení posilující vnitřní vyrovnanost. Není v tom nic pokleslého, nic nutně zpátečnického, jen je to dnes více viditelné než před léty. Všichni přece potřebujeme nějaké bezpečné body, abych se dokázali vyrovnávat s nejistotami života. Život a také dějiny, to je plavba v oceánu velkých neznámých a na opilém korábu. Dá se přežít jen díky mnoha malým ostrovům s čerstvou vodou a potravou.

Před časem jsem se Oliviera zeptal: "Poslechni, mám ta velikonoční setkání nad hebrejským textem, jemuž za mák rozumím, rád, ale upřímně, není to poněkud formální, když v Boha, pokud vím, nevěříš". Odpověď mě překvapila: "Víš, pro mne není důležitá otázka, zda věřit nebo nevěřit. Proč klást takový důraz na otázku, jež je v podstatě neřešitelná? Pro mě má daleko větší význam ta tradice, ta minulost vtělená do textu. Věrnost je podstatnější než víra. V Boha věřit nemusíš, ale v náboženské tradici se můžeš nalézt". Že by poučné rozuzlení? V každém případě alespoň jedno vysvětlení, proč se z moderního světa náboženství, po té, co jakoby zmizelo, nevytrácí.