Uloupený život

Prostý příběh zapůsobí víc než zdlouhavá kázání. Tento vynáší ve známost francouzská herečka Marianne Denicourtová. Přišla do Kábulu hrát ve filmu o humanitární organizaci „Afghánistán zítra“. Dokument měl přilákat nové dárce. Organizace poskytuje základní vzdělání dětem z nejchudších čtvrtí afghánského hlavního města. Na její webové stránce se lze dozvědět, že každá dvacetieurovka navíc stačí na pokrytí školného a stravy pro další dítě na jeden měsíc. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Namísto dokumentu vznikl film-reportáž, zachycující skutečný příběh jednoho vyvlastněného osudu.  

Setkání s osmiletým děvčátkem Nasimou přišlo zcela náhodně. Mezi pětistovkami dětí kábulské školy financované francouzskými humanitáři zaujal herečku dívenčin smutný pohled. A proč se straní druhých? Copak s ní asi je? Vysvětlení přichází záhy a je jak z jiného světa nebo spíše jiné doby.

Stalo se, že v jedné chudé rodině zemřela matka. Ovdovělý otec se znovu oženil. Ne, tentokrát nepůjde o zlou macechu. Drama vyvolá otec. Aby se zavděčil novému tchánovi a tchýni, nebo možná, aby nějak uhradil cenu za novou nevěstu, nabízí svou pětiletou dceru jako budoucí manželku jednomu ze synů z rodiny, do níž se přiženil. Dcera se mění ve zboží a obě strany si plácnou. Obchod je uzavřen. 

Nasima má osm let a je smutná. Zítra si pro ní přijde budoucí manžel a do školy se už nebude moci vrátit. Co se stalo, že najednou její nový majitel tak spěchá? Proč hodlá urychlit svatbu? Dozvěděl se, že dívenka chodí do školy a učí se číst. Nepotřebuje vzdělanou ženu. Bude potřebovat do rodiny užitečnou a poslušnou pracovní sílu. Žádné neužitečné čtení, žádné rozptylování.

Ředitelka školy se zlobí, snaží se změnit předurčený scénář a vyvolá skandál. „Ten, s nímž si zasnoubená, má jiné ženy?“, ptá se Nasimy. „Nevím. Někteří říkají, že ano, jiní, že ne“, špitá na kameru. „A máš chuť tam jít?“, zní otázka. Odpověď je jasná a rozhodná: „Ne!“ Kamera sleduje vyjednávání ředitelky školy s místním starostou. Nasima tomu asistuje, aniž by cokoliv řekla. Jen si nervózně kroutí prsty na ruce. Přichází její otec. „Dal jsem slovo. Co teď mohu dělat?“, říká.

Následující den se odehrává další kolo vyjednávání tentokrát na policejní stanici. Přítomni jsou navíc snoubenec a jeho otec. Policejní komisař mluví rozumně a dává dohromady dohodu. Nasima zůstane v otcově domě až do osmnácti a nadále bude navštěvovat školu. Souhlas s dohodnutým stvrzují dotyční analfabeti otiskem palců na příslušnou listinu. Tedy nakonec přece jen jakýsi happy end? Nikoliv. Psal se rok 2006. Za rok je všechno jinak. 

Marianne Denicourtová se vrací v roce 2007 do Kábulu. Co je s Nasimou, tento rok devítiletou? Už několik měsíců do školy nechodí. Zástupkyně školy jde navštívit otce dívenky. Jeho domek visí spolu s jinými chatrčemi chudého předměstí vysoko v kopcích nad městem. Dívenka sedí a mlčí. „Její manžel nechce, aby chodila do školy. Jsou to rolníci, venkované. K čemu by jim bylo, kdyby měla vzdělání?“, vysvětluje otec. Jako minule i tentokrát trochu stydlivě a nejistě.

„Nasima chodila do školy ráda. Opustila ji dřív, než se naučila číst. Patří manželovi. I když ten zatím nemá právo si ji odvézt, už teď o ní rozhoduje“, konstatuje autorka filmu. Je to závěr dokonale beznadějný. Film promítl v nejsledovanějším čase první veřejnoprávní kanál francouzské televize poslední lednový večer. Humanitární organizace „Afghánistán zítra“, provozující školu, kde příběh jednoho uloupeného života začal a skončil, se na film dívá trochu s rozpaky. „Tento případ není pro afghánské dívky současnosti typický“, nechala se slyšet organizace. „Ale ve snaze zabránit tomu, aby se něco podobného napříště opakovalo, distribuci filmu Marianne Denicourtové podporujeme“. Diplomatická reakce. Humanitární aktivita vyžaduje obrovskou dávku nejen trpělivosti, ale i taktu. Všechna čest.