Není to akt rozumu, není to emoce. Úcta je jev zvláštní povahy a nachází se někde mezi rozumem a citem. Emoce nepotřebují zdůvodnění. Rozumové soudy si naopak zdůvodnění vyžadují. Nejsou-li evidentní. Jak je to ale s úctou? Jak zdůvodnit, že něco úctu vyžaduje? Dejme tomu příroda? Zasluhuje naši úctu?
Stoupáme po svahu šumavského kopce Svaroh ležícího v Královském hvozdu. Maminka, která se ještě po své devadesátce nevzdává záměru slézt všechny dostupné šumavské vršky. A pak já, který toto úsilí již několik letních sezón jistím. Tentokrát na to musíme jít z bavorské strany. Z české strany platí zákaz. Předválečnou stezku vedoucí od nádraží Špičák k Juránkově chatě u vrcholu kopce, kdysi sloužící turistům a lyžařům, z níž dnes zbyla jen hromádka cihel a kamení, uzavřelo chráněné území.
Přes vrcholový hřeben Svarohu, který je zároveň hraniční čarou, vede bavorská turistická cesta. Potkáváme skupinky pochodníků. Kousek od vrcholové skalky se otevírá široký horizont podhůří z české strany. Láká pokročit o pár desítek metrů a pokochat se rozhledem. Přísně komisní tabulka v češtině a němčině však hlásá, že vstupovat je přísně zakázáno. Tamní české borůvčí a vřes patrně zasluhují přísnou ochranu. Zřejmě se nějak liší od těch bavorských oddělených hraniční linii. Stejně jako asi existuje rozdíl mezi tetřevy českými a bavorskými. Zda skutečně nebo jen administrativně ponechejme raději stranou.
Než jsme autem dorazili k východisku dnešní pěší pouti, neušly naší pozornosti parcely uschlých jehličnanů na řadě hraničních kopců. Stromy umírají vstoje. Při pohledu na jejich sluncem, větry a dešti do světlé šedi vybarvené kmeny bez života, dominující nemálo svahům, nebylo možné si nepřipomenout nový šumavský „folklór“, spojený od jisté doby s každým nástupem léta. Spor utilitárně uvažujících „hospodářů“ se zaníceností téměř náboženskou „ochránců přírody“ ve věci, zda kácet či nekácet smrky napadené žravým hmyzem. Jakési specificky české divadlo, při němž si jedna strana s druhou dělají navzájem naschvály.
V prosluněném dopoledni a na vzduchu provoněném pryskyřicí oči dychtivě hltají linky krajiny a škály barevných tónů. Příroda, mocná čarodějka, a les její chrám. Cožpak něco takového lze neuctívat? A jak snadno se dá v této scenérie podlehnout diktu, jež můžeme často slyšet:“ Chraňme si přírodu“, neboť zničíme-li ji naší chamtivostí a dalšími lidskými choutkami a rozmařilostmi, sami zahyneme.
Leč pochybující rozum nezaženeš. Přes veškerou „úctu“ ke krásám přírody, nejsou ony k prožitkům radosti a slasti, vyvolávaným pobytem v přírodě, přidávané slovní výlevy zbytečné? Máme-li přírodu chránit, protože jde o naše zdraví a náš život, případně i o život příštích generací, měli bychom vystačit s rozumným propočtem zisků a ztrát. K tomu nepotřebujeme žádnou úctu navíc. Nikdo normálně uvažující přece nebude trvat na tom, že destrukce přírody, která je lidstvu ke škodě, nás může a má nechat lhostejnými.
Pokud jen papouškujeme populární ekologická hesla, prohlašujíce, že přírodu musíme chránit a mít k ní úctu, pak se nemohu ubránit pocitu, že slyším hesla postrádající smysl. V lidském světě jde a musí jít především o úctu k lidství a úcta k přírodě samé, bez vztahu k tomu, jaký z ní mají lidé užitek nebo škodu, je k ničemu. Příroda sama o sobě úctu nezasluhuje.
Najde-li se přesto někdo, kdo trvá na tom, že je třeba propagovat úctu k přírodě jako cíl sám o sobě, protože lidem takto vštípená úcta povede k tomu, že začnou nakládat s ohledem na lidské potřeby s přírodou šetrněji, klame a podvádí. Neboť argumentuje něčím jiným, než tím, o co mu ve skutečnosti jde. Úctu k přírodě využívá jako zástěrku, za níž se skrývá docela prozaický zájem o zajištění lidských potřeb.
V prostředí náboženství biblického původu není úcta k přírodě o sobě samé přiliš hluboce zakořeněna. Lze se bez ní obejít. Je však důležitou součástí východních náboženství, která věří v jednotu života a v jednotu všeho živého na zemi. Nepopírám, že v těchto věroukách je něco přitažlivého, sympatického a dobrého. Beru je na milost s vědomím, že se z nich dá ledasčemu přiučit. V každém případě nejsou více než důkazem, že úcta k přírodě může nabýt rázu náboženského přikázání.
Kategorický příkaz uctívat přírodu pro ni samotnou je těžké zdůvodnit. Leč respektovat ho neznamená nic špatného a nic příčícího se rozumu. Naopak se zdá, že úcta k přírodě nám cosi nabízí. Jejím prostřednictví se můžeme lépe přiblížit k pochopení našeho lidství. Přírodou a životem k čistému lidství, jak to formuloval ve stejnojmenné knize kdysi jistý učitel ze Sušice. Navrhoval pobytem v přírodě přibližovat mládeži hodnoty lidské morálky.
