Zákonná opatření proti integrálním islámským závojům, přijatá ve Francii a Belgii a připravovaná v některých dalších zemích Evropy, vyvolávají nesouhlasné reakce v řadách právníků. Jedna česká odbornice na ústavní právo nedávno napsala: „Zakázat muslimkám nosit na veřejnosti oděv v souladu s jejich náboženským přesvědčením je nesprávné a nelegitimní“. Je to opravdu takové bezpráví, z něhož mluví „tyranie většiny“, která má strach z islámského integrismu jako semeniště terorismu, anebo je to naopak spor vyvolaný menšinou, která sice žije v moderní společnosti, ale nechce se do ní integrovat?
Zákony lidského světa nepadají z nebe, stejně jako je nelze odtrhnout od společenské reality. Je namístě bránit se šití „zákonů na specifické, konkrétní a partikulární problémy“, omezovat tak „svobodu konkrétních skupin lidí“ a „ignorovat základní principy práva jako je rovné zacházení“, použiji-li výroků odpůrkyně „šátkových zákazů“. Leč francouzská komise připravující podklady pro zákaz integrálního závoje musela prokázat něco více než jen právní dogmatismus.
Co když ochrana názorové svobody znamená ochranu náboženské povinnosti, která ve svých důsledcích omezuje individuální svobodu? Lze najít vůbec nějaký schůdný kompromis? Má smysl se o nějaké východisko snažit anebo je lépe nechat věc běžet svým tempem? Jak skloubit pohled muslimské většiny, jejíž reprezentanti integrální zahalování žen odmítají jako extrém, leč jsou proti zákonu, v němž spatřují stigmatizaci muslimů, a nenáboženskost veřejného prostoru a rovnost mužů a žen jako principů republikánství garantovaných ústavou, což v obojím případě integrální závoj na veřejnosti narušuje?
Před více jak deseti lety prohlásil představený pařížské mešity ad-Da´wa v ulici Tanger Larbí Kešat: „Muslimové ve Francii jsou menšinou. To je zavazuje omezovat své náboženství na oblast sociální a kulturní. Francouzský islám nemá záměr, vůli, ani možnost zasahovat do sféry politické. Muslimové se mohou k veřejným a politickým otázkám vyjadřovat skrze existující politické strany a v duchu francouzského práva. Je proto třeba podporovat integraci muslimů do společnosti a odstraňovat to, co takové integraci brání“. Tento názor zapadá do představy francouzských úřadů a správy. Dávají přednost „francouzskému islámu“, tedy islámu ochotnému respektovat existující pravidla hostitelské společnosti, před „islámem ve Francii“, který je placen z ciziny, na většinové prostředí okolo sebe nebere ohledy a každé nedorozumění s ním chápe jako cílené ústrky a nepřátelství.
Integrální závoj se šíří v Evropě teprve v posledních letech. Pro Starý kontinent je to novinka, kterou si Evropané nevymysleli, aby měli další důvod dělat z islámu strašáka v duchu „hledání nepřítele“. Na druhé straně se jedná právě o to, co v duchu výše uvedených výroků pařížského imáma představuje překážku integrace. A ta nemůže uspět, bude-li pouze jednostranná, vedená jen ze strany hostitelské.
Integrální zahalování je produktem sektářské salafíje, hlásající návrat k „pobožným předkům“, v němž spatřují jedinou cestu k záchraně před zly vycházejícími ze světa i z vlastního lidského nitra. Aby si salafisté zasloužili posmrtný ráj, musejí si nechat narůst plnovous, holit si hlavu nebo často zkracované vlasy schovávat pod bílou čepičkou a oblékat se do tuniky nevýrazné barvy. Ženy pak se mají odít od hlavy po paty do černé látky a změnit se v živé mumie. Ideálem salafíje je obnova společnosti raného islámu s teokratickými rysy vlády. Absurdní zpátečnická křeč se inspiruje názory Muhammada ibn Abd al-Wahhába z 18. století, dodnes duchovní autority Saúdskoarabského království.
I když mě k tomu základní princip respektu k osobám jako jedincům s rovným právem na lidskou důstojnost nutí, nemohu v tomto výrazu víry nalézt - ať dělám co dělám - nějaké skutečné uznání lidské důstojnosti. Nevím, co vyznavači takového islámu v Evropě hledají. Podle přísné islámské právní tradice by vůbec neměli opouštět území islámu (dár al-islám), aby se nenakazili stykem s jinověrci a bezvěrci. A pokud byli touto vírou „osvíceni“ až v Evropě, pak by zřejmě měli co nejdříve opustit prostředí bezbožné většiny, odsouzených už apriori ohni pekelnému, a připravovat se k rajské budoucnosti jinde.
„Smutné je, že veřejnost místo toho, aby bránila prostor svobody před vtíravou státní a administrativní mocí, se jí hlasitě dovolává, aby ho ovládla ve jménu ochrany před iluzorními riziky“, končí povzdechem svoji rozvahu česká právní expertka. Mluví tu zaslepenost nebo ignorance? A lze s individuálním právem na svobodu operovat ve společenství těch, kteří se chovají jako sekta? Pokud něco takového projde u amerického soudu, budu rád, když se soudy v Evropě nenechají něčím takovým okouzlit a svést.
Za situace, kdy občanské většiny v řadě evropských zemí těžce stravují kulturní impakt muslimské imigrace a hrozí, že podlehnou populismu a xenofobii, je hlásaní náboženské svobody za každou cenu riskantní. Specifické nároky malých skupin a zvyšování nároků menšin v menšinách na zvláštní zacházení, k čemuž nepochybně totální zahalování žen patří, nelze chápat jinak než jako pochybné a těžko přijatelné testování tolerance otevřené společnosti. Je otázkou, zda takovým malým skupinám jde o soužití v otevřené společnosti anebo zda svými specifickými nároky nechtějí naopak existenci společenské soudržnosti v moderních podmínkách zpochybnit a dokázat, že je nepravdivá, neautentická a koneckonců zbytečná. Je tedy dobrým znamením, že některé země v Evropě si uvědomují, že tyranie je nepřijatelná, ať je jejím původcem většina nebo menšina, a podle toho jednají.
