Touha po změně?

Ve světě se politika a veřejná diskuse mění a voliči obracejí zraky jiným směrem než doposud. Jedná se o přechodný jev anebo se za tím skrývá něco hlubšího?

Ve Francii sílí vzrušení. Do rozbředlé a unavené atmosféry posledních měsíců ho vnesly socialistické primárky po americku. Francouzští socialisté zvolili tento postup jako cestu jak vybrat mezi sebou nejvhodnějšího kandidáta pro prezidentské volby v příštím roce. Měl by zabránit druhému mandátu prezidenta Sarkozyho v Elysejském paláci.

Personalizace politiky! To i u nás není žádná neznámá. Ve francouzském rébusu se znechucení politikou, nepříliš vzdálenému tomu, co panuje v Čechách, vtěluje do hesla „za všechno může Sarkozy“. Byl příliš často vidět a finanční a ekonomická krize mu soustavně podtrhává kobereček. Dokonce už jeho vlastní politický tábor o něm raději mlčí. Inu, politika není sférou pro ty, kteří touží být milováni.

Přesto jde o něco více než o osoby a jejich ambice. Nejen ve Francii, ale i ve světě vůbec se politika a veřejná diskuse modifikují a voliči obracejí zraky jiným směrem než doposud. Německá křesťansko demokratická pravice ztrácí pomalu ale jistě půdu pod nohama. Dánsko právě přešlo nalevo. Italská pravice se rozpadá. Po Evropě a Izraeli se už i v USA šíří hnutí nespokojených a rozhořčených. Jeho aktéři poukazují na selhání bankovního systému a tvrdí, že současný kapitalismus přestal být spravedlivý.

Je výmluvné, že prezident Obama si za hlavní téma své prezidentské kampaně pro rok 2012 zvolil přerozdělení daní a jejich prohloubení u nejbohatštích a u největších firem tak, aby byly peníze na vzdělání a boj s nezaměstnaností. A někteří z těch nejbohatších se za Obamu i v tomto směru postavili. Pochopili, že se hraje o něco více než o momentální stav jejich bohatství.

Jak ukazují případy Řecka a Španělska nejeví občanstvo menší ohledy k levicové vládní reprezentaci. Drastické rozpočtové škrty tam berou socialistům u moci naděje obstát v příštích volbách. Zanedbatelné nejsou ani množící se sociální konflikty v Číně a „arabské jaro“, k jehož rozmachu přispěla mimo jiné politika ekonomické liberalizace, kterou poražené režimy v Túnisku a Egyptě poslední desetiletí uváděly do praxe.

Odhlédneme-li od národních a regionálních odlišností hlavním důvodem současné vlny nespokojenosti je rostoucí vzpoura proti tomu, co se stalo dogmatem po dobu předchozích tří desetiletí. Kyvadlo dějin, vychýlené doprava, dosahuje mrtvého bodu, z něhož lze vyjít jen pohybem do opačné polohy.

Od konce 70. let a po zvolení Margaret Thatcherové ve Velké Británii a Ronalda Reagana v USA sledujeme nástup výrazného trendu v kapitalismu. Dominantní ideologií se stalo přesvědčení, spočívající na několik základních tezích: Všem se povede lépe, když bohatí budou ještě bohatší. Stát není řešení, nýbrž problém. Daně zabíjejí daně, protože omezují hospodářský růst. Trh sám reguluje ekonomiku svou neviditelnou rukou. Regulace státními zásahy brzdí rozvoj.

Nový směr dostal označení neoliberalismus a vydal se na cestu triumfálně dobývat svět. Počáteční skvělá bilance nemůže posléze zastřít narůstající negativa vzešla ze zaslepenosti,  z ideologického dogmatismu, vzývajícího bezohledný individualismus ve jménu svobodu, a ze starosti jen o vlastní naditou peněženku. Sociální nerovnosti narůstají, jsou neúnosné a provokují, neboť jsou stále méně ospravedlnitelné. Střední třídy, kdysi pevná opora kapitalismu spočívajícího na zásluhách opřených o práci a výkony, nikoliv kapitalismu povyšujícího spekulaci na nejvyšší dovednost, chudnou a jsou vyháněny na společenský okraj. Vrchol přichází v roce 2008, kdy neoliberalismus v podání bank přivádí svět na okraj bankrotu.

Neoliberalismus dospěl ke svému záporu. Svět o něm pochybuje a odmítá ho. Hledá se spolehlivější cesta, která by nabídla dlouhodobou perspektivu a dokázala lépe garantovat spravedlnost. Do středu pozornosti se vrací stát, silné rámě legitimované širší demokracií spočívající na větší a přímější účastí občanů na rozhodování, stát spolehlivý a schopný tlumit zákon džungle. Tato aspirace vrací modernost keynesiánství a snímá ze sociální spravedlnosti výsměch a archaičnost. Ano, jde o změnu, leč nikoliv jen jedné vládní party za jinou, nýbrž o převrat epochy.