Tleskat hulvátství?

Publikovaný text jedny čtenáře přitahuje a zajímá, druhé odpuzuje a rozčiluje. Staré pravidlo veškeré četby. Na tvrzení „mně se to nelíbilo“ odpovídá ozvěna „a mně zrovna naopak“. Neměl bych se tomu divit. V duchu dávám za pravdu Pasternakovi, když říká, že text, který se čtenářům zalíbil, stoupá v očích autora samého.  

Do našeho blokování nám admini zavedli soutěž. Karma je výzvou. I kdybychom nechtěli a bránili se tomu, soutěži s ostatními a sami se sebou stejně neunikneme. Kdo by nerad stoupal ve svých vlastních očích, že ano? Pod povrchem karmy jako ctihodné osobní motivace se ďábelsky šklebí svůdné lákadlo.

Druhou tváří karmy je zrcadlo. Odráží se v něm vkus našich čtenářů, jejich názorové sklony, většinové nálady, jimž podléhají anebo se jim brání, zkušenost i nezkušenost. Karma jako výzva se sváří s karmou jako zrcadlem nálad společnosti.

V jednom z minulých týdnů se vyhoupl na nejvyšší stupínek nejen karmy, ale i sledovanosti text prošpikovaný momentálně vládnoucí rétorikou, rádoby vtipnými bonmoty, z nichž originalita již dávno vyčpěla, ale stále zabírají, výplod stádního reflexu a efemérnosti tržní módy s totální absencí autorovy individuality. Text plný zášti k bývalému prezidentovi, text moralizující a přitom hluboce amorální, typický výplod českého hulvátství, jemuž mnozí dokážou nezřízeně aplaudovat.

Pocit studu a zároveň rozhořčení z tohoto „osobního úspěchu“ autora mě pronásleduje dosud. Nepotlačily je zcela ani kritické hlasy v diskusi, které nebyly ojedinělé a zaplaťpánbůh za ně. Ale celkově vzato, případ signalizuje něco nedobrého v naší pospolitosti, která má sklon začínat nadšením a končit hloupostí.  

Autor vysoce „karmovaného“ textu polemizuje s názorem bývalého prezidenta na nějakou konkrétní záležitost, v daném případě situaci v Praze. Stačilo by říci: tady máte, pane prezidente, pravdu, s tím se dá souhlasit, tady se mýlíte pro to a pro to. Tečka. Ale autorovi to nestačí. Obává se, že taková polemika by nezabrala, nezvedla karmu? Musí tedy nabídnout více. Nositele jiného názoru zostudit a zničit. Kdo má jiný názor než já, než „většina“ nebo skupina, kterou tady zastupuji, je buď hlupák nebo mazaný manipulátor. Odtud je už jen kousek k tomu, označit dotyčného za nepřítele veřejného blaha.

Autor je mladý a oslovuje mladé. Mládí vpřed! Nastupující a nové generace jsou egoistické vždy. Vidí jen svůj svět a o minulost se nezajímají. Je to logické a pochopitelné. Nelze proti tomu nic namítat. Mladí, čerství, odhodlaní, nadšení by si však neměli usnadňovat a zjednodušovat úkol tím, že si ostatní a starší koupí přes jejich ješitnost a pohodlnost, překřičí je nebo umlčí, případně zlikvidují. Nehledě na to, že jim tentokrát nahrály „velké dějiny“ a profitují ze změny, jež jim historie dala do vínku bez jejich vlastního přičinění.

Důsledky takových mladistvých zkratů dobře známe z poválečných let a po listopadu 89 jsme svědky obdobných manýr. Dějiny přece začínají s námi, říkají si ti, kteří se pokládají za vítěze. Anebo dějiny skončili s vámi, kteří jste zaostali. Umlčet vás, vyřadit vás, zlikvidovat vaši „počestnou“ etiku, to je součást historické spravedlnosti, kterou přicházíme naplnit. Naše „hulvátství“, jak tomu říkáte, to je jen zcela legitimní a morální způsob, jak se vyrovnat s minulostí.

Nemohu si to odpustit a vtáhnout zmíněný případ do širších souvislostí. Komunismus byl těžkou, smrtelnou chorobou, která se vlekla v SSSR přes sedmdesát let, u nás více než čtyřicet. Pacienti byli zachráněni in extremis, ale bylo by šílenstvím se domnívat, že jejich rekonvalescence proběhne zrychleným tempem. Proces to bude dlouhý a těžký, dobře promyšlená a pozvolná vytrvalost v něm bude daleko důležitější než bleskové improvizace vypočítané na efekt a svými důsledky nebezpečné. Náš mladý kolega bloger a názorová „masifikace“, jež se skrze jeho text provalila, je toho nejlepším důkazem.

Ten, jenž celý život poukazoval na smrtelnou chorobu komunismu, zasluhuje prý čepec kacíře za to, že komunisty nezlikvidoval. Mladý „morální“ antikomunista vede proces proti „nemorálnímu“ intelektuálovi. A ani jen náznakem mu nedochází, že nám vlastně vnucuje morální povinnost stejným způsobem, jak se o to kdysi pokoušela hloupost komunistů. Nejen tedy hulvátství, navíc zklamané nadšení, z něhož vyrazila plevel moralistického kreténství.  

Mám velkou chuť vykřiknout na dotyčného blogera: „Pryč od našeho stolku!“  Ale nemám na to právo a admini mlčí. Co kdyby si zavedli něco jako fotbalovou žlutou kartu. Varování za faul, po jehož opakování přijde dištanc. Pokud ovšem převáží názor, že demokracie je právo každého říci cokoliv a jakýmkoliv způsobem a nikdo mu v tom nemůže bránit, pak na takovou demokracii nehraji. A pokud vás zajímá, jakým krédem bych vyjádřil já svou představu blogerské demokracie, znělo by asi takto: „Piš tak, aby věta byla vyjádřením jasné a svobodné myšlenky, a aby neztrácela morální napětí plynoucí ze snahy dát do slov co nejvěrněji dlouho odvažovanou vlastní pravdu“.

Nevylučuji, že všechno je ale jinak. A že zakopaný pes se nachází jinde. Třeba právě v té shora zmíněné karmě. Tím, že ji na blogu přijímáme, dáváme zřizovateli vlastně souhlas provádět našim prostřednictvím soustavný průzkum veřejného mínění a prakticky bezplatně zjišťovat, co chtějí čtenáři v listu iDnes číst a co se bude dobře prodávat. Je-li tomu tak, pak jsou mé představy o demokracii jako šlechetnosti ducha a slušnosti, půjčím-li si výrazivo od některých občasných oponentů mých textů, jen naivními „bláboly“ a „kecy“. Pokládá-li se hulvátství za pikantní a většina mu tleská, proč mu klást meze, že ano?