Tlachalové a láska k bližnímu

Vytrvalí, rozvláční, neodbytní. Jakmile mohou, zaženou vás do kouta, zastaví ve dveřích, na chodbě, při večeři a už vás nenechají na pokoji. Co říkají, je nezajímavé, ale musejí vám to za každou cenu sdělit. Tlachalové patří k metlám lidstva.

Jak jim uniknout? Naučte se je neposlouchat. Abyste to však dokázali, musíte trénovat. Nepřijde to samo. Chce to šikovnost, jež se nedostaví naráz.

Když vás tlachal přepadne, pokuste se nesledovat, co říká. Nejlepší je neslyšet prakticky nic. Při troše cviku posléze dosáhnete, že nebudete vůbec vědět, o čem tlachalové mluví. Dokázat, aby to na vás nebylo vůbec znát, to už je vskutku vysoká meta a neméně pěkná výzva.  

V podstatě jde o to dokázat se znepřítomnět, aniž by to kdokoliv zpozoroval. V zásadě nikdy neuhýbejte pohledem. Naopak se tomu kecalovi dívejte přímo do očí. Přitom byste měli mít ve tváři výraz pozornosti a zaujetí. O jistém stupni mistrovství svědčí schopnost nasadit buď výraz lehce pobavený nebo naopak vážný a smutný. Závisí na tom, co jste pochytili v úvodu rozpravy.

Pokyvujte pravidelně hlavou. Čas od času vydejte lehké, krátké zamručení. Ale zase to nepřehánějte. Nastavte se na automatický poslech. Sledujete rytmus a zvuk tlachání bez napjaté pozornosti. S trochou cviku se dá záhy rozpoznat, kdy nastane malá pomlka. Je vhodné ji vyplnit výrazy jako „opravdu?“ nebo „to je neuvěřitelné“, případně efektní „to bych ale nikdy nečekal“. Promluvu lze ozvláštnit položením otázky. Stačí vnímání zapnout na dvě tři věty a vypálit dotaz. Okamžitě poté lze pozornost zase vypnout.  

Umění vzdorovat tlachalům se dá neustále procvičovat a zdokonalovat. Časem lze dosáhnout takového virtuozity, že tlachal bude nadšen pozorností, jakou mu věnujete. Není to vlastně důkaz, že láska k bližnímu nevyžaduje zas tak mnoho? Stačí se jen malinko zamyslet a změnit úhel pohledu. Milovat bližního může mít docela dobře ráz nenásilného pěstování sebekázně. Jak vidno, altruismus neznamená pokaždé opak egoismu.