Někteří mluvčí radikální pravice v Evropě považují Izrael za příkladnou pevnost a hradbu Západu.
V předvečer šestidenní války na Blízkém východě počátkem června 1967 publikoval francouzský katolický filosof Pierre Boutang článek s překvapujícím obsahem. Tento obhájce monarchismu, který ideově rostl s ideologií hnutí Francouzská akce, v níž se mísil nacionalismus, patriotismus s antisemitskými názory, se nečekaně zjevil jako obdivovatel Izraele. Kdysi mu podobně jako přátelům a přívržencům maršála Pétaina byly blízké fráze hledající nepřítele mezi tzv. kosmopolitními Židy. Jako mávnutím kouzelného proutku se roajalistický intelektuál změnil.
A skládá hold Izraeli, „příkladnému národu“, který je odhodlán bránit své hranice se zbraní v ruce. „Evropan se nenachází nutně v Evropě a ani tam ještě neprocitl. Je to paradoxní a na pováženou, že se nachází v Izraeli“, napsal před více jak 40 lety Pierre Boutang. V následujících článcích dokonce označil Izrael za „pevnost Západu“ a oživil „teorém hradby“, s nímž již před válkou operoval Charles Maurras, ideolog hnutí Francouzská akce.
Zdá se, že teorém hradby neskončil v prachu archivů. Vrací se do úvah dnešních nacionalistů, jejichž hlasy se dnes ozývají po celé Evropě. Spolu s tím se v evropských radikálních pravicích noví okcidentalisté oddělují od starých antisemitů. Hlasitě odmítají rasismus a do popředí staví boj za záchranu civilizace a západních hodnot. Vztah k Izraeli se přitom stává pro tyto nacionalisty-okcidentalisty prubířským kamenem.
Odtud vycházejí nedorozumění. Nedávná cesta několik vůdců evropských krajně pravicových stran do židovského státu vyvolala pohoršení izraelské levice. Především účast šéfa Svobodné strany Rakouska Heinze-Christiana Strachea v delegaci evropské nacionalistické pravice vyprovokovala diskusi. Představitelé židovských institucí z Vídně zaslali izraelskému premiérovi rozhořčený dopis. Protestovali navíc i proti setkání rakouského politika s funkcionářem strany Likud Ajúbem Karou, drúzským poslancem Knesetu. Autoři dopisu odsoudili tuto „ránu dýkou do zad“ a připomněli, že Stracheovu stranu založili po válce bývalí nacisté. Setkání s reprezentantem takového hnutí označili za „zradu na obětech holocaustu“.
Izraelská pravice nahlíží na otázku poněkud odlišně. Nikoliv z hlediska paměti, nýbrž pragmaticky. Její zakladatel Vladimir Zeev Žabotinskij (1880-1940) rád opakoval, že je třeba bránit svou zemi a svou čest všemi prostředky a třeba i vyjednávat s ďáblem. Zasvěcený obdivovatel francouzské poezie, původem z Ukrajiny, zastánce vyzbrojeného Západu a autor věhlasného článku Železná zeď, byl také teoretikem „pevnosti“.
Citát z tohoto textu posloužil za motto eseje filosofa Michaela Bar-Zviho „Chvála války po šoa“. Bývalý izraelský voják a syn někdejšího vězně nacistického vyhlazovacího tábora se vyjádřil lapidárně. V jeho slovech je jasně čitelné, na čem spočívají spojnice mezi dnešním sionismem a důsledným nacionalismem nových okcidentalistů: „Můj otec si z koncentračního tábora neodnesl naivní víru v nějaký mír, jímž se budou těšit národy obecně a Židé zvláště. Pochopil, že budoucnost uvidí Židy ustrojené do uniforem židovské armády. Především nás však naučil, že není třeba se omlouvat a čekat na pochvalu. S návratem Židů do společenství národů se vrátil do vztahů mezi národy cynismus, zájmové aliance a účast ve hře, které se dnes říká geopolitika“.
