Tanec slonů

Ve světě se roztrhl pytel s konferencemi, semináři a přednáškami na téma islám a Západ. Hledá se cesta, jak rozproudit mezináboženský dialog a tak zabránit „civilizační válce“. Při takových názorových výměnách dojde zpravidla k chvályhodné shodě. Vztahy mezi světovými náboženstvími a zeměmi, které jsou s nimi spojovány, by neměly být otravovány „stereotypy“, „nepravdami“ nebo „předsudky“. A také by se prý slušelo, aby náboženští představitelé vložili svoji autoritu do věcí veřejných.  Ať se jedná třeba o podnikatelskou morálku nebo o globální oteplování.

Jistě, záleží na tom, kde se setkání koná, kdo ho sponzoruje a jaké je publikum. Ale pokaždé to vyzní jako tanec slonů. Podupává se trochu ztěžka, co možná ve stejném rytmu, jako když drezírovaní tlustokožci předvádějí své číslo pod cirkusovým šapitó. Občas sice poněkud nemotorně, ale ke spokojenosti diváků. Potlesk se nakonec dostaví.

Pravda, jako refrén zní známá stanoviska a tabu, jež by mohla tanec narušit, se obcházejí. Leč přesto se účastníci mezináboženských setkáních občas dotknou některé ze zásadních otázek. Kupříkladu oné jak a zda vůbec lze smířit svobodu slova s muslimským požadavkem zakázat veřejné výroky nebo kulturní počiny (literatura, divadlo, film), které pohoršují islámské cítění, jinak řečeno „urážejí islám“. Na nedávno konané konferenci v Malajsii o vztazích islámu a Západ byla tato otázka postavena tak dramaticky, že to muselo vylekat každého, kdo chápe občanská práva podle západně liberálního pojetí. 

Jeden řečník po druhém vyzývali k mezinárodnímu uzákonění zákazu napadat náboženství. „Nikdy nebudu souhlasit s tím, že svoboda slova je morálně správná, pokud napadá moji víru“, prohlásil saúdsko-arabský princ Turkí al-Fajsal. Několik dalších účastníků tvrdilo, že by bylo žádoucí a oprávněné vložit do Mezinárodní konvence občanských a lidských práv (platí jako mezinárodní smlouva pod garancí OSN od roku 1976) článek ustanovující, že „obhajoba národní, rasové nebo náboženské nenávisti, vedoucí k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí bude zakázána zákonem“.  

Samo o sobě to zní možná rozumně. Kamenem úrazu je nebezpečí, že se tato klauzule změní v cenzorskou chartu. Západní zastánci občanských svobod jsou silně zneklidněni takovými snahami uzákonit národně i mezinárodně limity pro svobodu slova ohledně náboženství. S ohledem na to, v jaké době žijeme, je vzrušení kolem tohoto tématu pochopitelné. Možnosti bleskového šíření informací a dezinformací po světě způsobují, že například takový typ „útoku na cítění muslimů“, jak se označovaly v muslimském světě předčasem dánské karikatury proroka islámu, vyvolávají řetězovou reakci. Přenáší se to pak do krvavých řeží, jako se stalo v Pákistánu, nebo do zmrazení evropských importů muslimskými zeměmi. Mimoto jsme dnes svědky dobře řízené a koordinované kampaně Organizace islámské konference. Jejím cílem je přeformulovat lidská práva tak, aby pod ně dal včlenit zákaz napadat náboženství. 

Uprostřed podrážděné diskuse se kupodivu ozval jeden hlas na obranu západního chápaní demokracie a občanské svobody. Tvrdí, že tyto principy jsou slučitelné s islámskou zbožností. Nepřichází od žádné vznešené a vysoce postavené instituce či osoby, nýbrž od mladé holandské muslimské právničky. Do tance těžkých vah vstoupila subtilní žena. Famile Fatma Arslánová. Letos v zimě se mimo jiné postavila za holandský zákon proti nošení burky, neboť takových muslimek je podle ní hrstka a holandská společnost má právo si určovat limity. Tentokrát vysvětlovala sálu naplněnému převážně mužskými hodnostáři, že je lepší cesta, jak bránit islám na Západě, než zakazovat a zákazy uzákoňovat. Není třeba, jak pravila, vnucovat západním zemím, aby omezily svobodu slova způsobem, který dobře zná většina muslimských zemí.

Ona sama a její přátele vysvětlují a znovu a znovu opakují v mešitách, na veřejných shromážděních a při vzdělávacích přednáškách v Nizozemsku, že demokracie nabízí možnost mluvit jak ve prospěch islámu, tak proti němu. Násilí a nepřiměřené reakce jdou na ruku extrémistům. „Být evropským muslimem je velkou šancí“, říká paní Arslánová. Narodila se v Diyarbakiru ve východním Turecku, kde ovšem nemohla dostat to, co ji nabídla nová vlast: svobodu nasadit si islámský šátek, modlit se kdykoliv a jakkoliv podle svého vlastního svědomí a bez zasahování policie. Pokud jsou islám a Západ ve sporu, pak lidé jako je paní Arslánová nabízejí řešení. Nikoliv tanec slonů se souhlasným mručení, abychom je nerozlobili. Nýbrž docela věcný a rozumný krok. Hovořme mezi sebou jako lidé a nehledejme viníka v západní svobodě či svobodě slova. Ona má přes všechny drobné neduhy jednu velkou přednost. Je schopna osvobodit i islám ze zajetí primitivních bludů a nesmyslných zákazů a dát mu čistě duchovní rozměr.