Jak žít ve světě pohromadě a spravedlivě bez ohledu na kultovně věroučné rozdíly? Nabízí se jedna, snad schůdná, cesta. Taková, co osvobozuje dialog věřících z mračen teorií a ze zajetí líbivých idejí a vede je k vzájemnému poznávání a společnému řešení praktických, věcných a konkrétních otázek.
Počátkem listopadu minulého roku se ve Vatikánu odehrálo křesťansko-islámské fórum. Neslo se ve znamení starosti zástupců obou dotyčných vyznání o člověka a lidskost. Nesporně povzbudivý signál pro svět, v němž nevraživost a náboženská nesnášenlivost, viditelná zejména ze strany islámu, neztrácí na síle. Z obou stran bylo vysloveno nemálo hezkých a kulatých slov. Tak, aby se nikdo neurazil a aby se povzbudila naděje na smír. Přemýšlivou hlavu však nenechává na pokoji pochybnost. Není náboženský dialog vedený v duchu diplomatické ohleduplnosti vlastně jen zavíráním očí před velkým nedorozuměním? Leč může být dialog lidí oddávajících se různým náboženským učením něčím jiným, nechce-li se zvrhnout do nekonečných sporů?
Poslouchá se hezky vzájemné utvrzování, že jsme v podstatě dobří a laskaví, i když to nemusí být pravda. Pokud je dialog křesťanů a muslimů něčím takovým, pak je otázkou, jaký má smysl. Má-li se začarovaný kruh takového sterilního dialogu zlomit, bude asi třeba si na obou stranách přiznat, že v lidských dějin nastal již před více jak dvěma sty léty moment, kdy si kritičtí duchové začali uvědomovat, že lidští jedinci nejsou v prvé řadě věřícími, nýbrž lidmi. Od té chvíle se člověk stává autonomně myslící a jednající bytostí a vzdává se nároku na vlastnický vztah vůči víře a z toho plynoucích důsledků jako jsou násilná obracení na víru či války ve jménu víry. Nazvěme humanismem to, co v nich probouzí vůli žít společně a nikoliv ve vzájemně znepřátelených komunitách.
Strach, války, násilí, nenávist, to vše od pradávna lidi vedlo k tomu, aby se uzavírali do komunit a nerozlišovali víru a náboženství. Přitom víra je něco jiného než náboženství. Je to záměrné a vědomé přijetí té či oné podoby věrouky, víry v bytosti a síly přesahující pozemský časoprostorový svět. Náboženství je pak organizace společenství, v němž jeho členové sdílejí, nebo se domnívají, že sdílejí, společné hodnoty. Víra se obejde bez kultury. Naopak náboženství neexistuje bez kulturního základu.
Sklon uzavírat se do věroučných komunit vytváří vždy a ve všech náboženstvích cenzory víry. Jsou to ti, kteří si myslí, že jsou povoláni k tomu, aby nám říkali, jak máme věřit. Za všech časů platilo a platit nepřestává, že kdykoliv člověk uvěřil tomu, že se může zmocnit náboženství a svévolně se prohlásit za mluvčího svého Boha, vedlo to ke katastrofám. A stále se to opakuje! Jako kdybychom znovu a znovu podléhali hluchotě vůči lekcím, které nám jako lidstvu dějiny uštědřily.
Mluvíme-li o dialogu křesťanství a islámu, bezděčně podléháme klamu. Nejinak by tomu bylo i v případě judaismu. Neboť pokud jsme věřící, uplatňujeme všichni stejný nárok na to, že naše náboženství je ta skutečná Pravda. Já křesťan, čtu v Janově evangeliu, že Ježíš je láska, spása a světlo. Já muslim věřím, že Muhammad je pečeť proroků, jehož posláním je udělat z islámu dokonalé náboženství a přivést všechny lidské bytosti k odevzdání se do boží vůle, což je, jak známo, význam slova „islám“. Já židovský věřící očekávám skrze Tóru a talmud příchod Mesiáše, jenž mi byl Jahvem přislíben.
Taková logika dialog nepřipouští. Platí v ní jen vůle přesvědčit druhého a obrátit ho k mojí „pravdě“. Pokud by se jednalo o to poznat, čemu věří ten druhý, pak by šlo o dialog kulturní, nikoliv náboženský. Nadto ateisté, agnostici a nevěřící jsou z takového věroučného dialogu vyřazeni anebo sami neshledávají důvod ho brát vážně a zajímat se o něj. Pokud se ovšem dialog s jinými postaví jako vzájemné poznávání s cílem lépe porozumět nikoliv víře druhého, ale celé jeho kultuře, včetně jejích odvrácených a pro nás temných stránek, může to mít smysl pro všechny.
V souvislosti s dialogem náboženství a kultur se často vynořuje výraz tolerance. Toto slovo s latinským kořenem znamená doslova „přijímat druhého“. Napadá mě v této souvislosti, že slovní spojení „domy tolerance“ patřilo mezi ty, jimiž dříve Francouzi označovali veřejné domy a nevěstince. A do nich se chodilo, jak známo, inkognito, zavíraly se před nimi oči a nebylo slušné se o nich příliš šířit. Myslíte si, že taková „tolerance“ dokáže společnost stmelovat? Já nikoliv. Naše Evropa nemůže být „domem tolerance“, kde se přijímá každý, kdo zaklepe, stejně jako nemůže být „domem“, o kterém se ve „slušné“ společnosti nemluví. Naopak. Poznávání toho, kdo vchází, a toho, kdo mu otevírá, musí být vzájemné a soustavné. Taková výměna informací bez věroučných, ideologických premis, zkrátka jen docela obyčejně lidská a praktická, může být pouze ku prospěchu obou stran.
Opusťme svůdnou hladkost krásných slůvek. Takových co nezlobí a neprovokují. Spoléhání se na dialog náboženství v nás pěstuje akorát omyl o možnosti nemožného, totiž o možné domluvě různých vyznání. Reálným „fórem“ vzájemného poznání může být jen otevřená a upřímná lidská debata. Samozřejmě s krédem osvícenců v záhlaví: „Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale budu se brát za to, abys to říkat mohl“.
