Svět naruby

Román anglického spisovatele Iana McEwana Saturday (český překlad Sobota, Odeon 2006) zachycuje atmosféru v Británii počátkem roku 2003 v době velkých demonstrací proti válce v Iráku. Konfrontace postaršího neurochirurga, který ztělesňuje váhání kultivovaných středních tříd tváří v tvář otázce být pro nebo proti vojenské intervenci, a jeho dcery, jež je ostře proti válce, věrně zachycuje atmosféru doby. Odpor proti válce byl tehdy silný, i když část intelektuálů uváděla pádné argumenty, pravda především morální povahy, ve prospěch svržení režimu Saddáma Husajna. Jiná je otázka, že morální a humanitární argumenty šly posléze stranou a Bush s Blairem vsadili na vyvolávání strachu před iráckou jadernou hrozbou.

    Soudně uvažující člověk musel být tehdy vskutku jen rozpolcený. Válčit není nikdy vznešená věc, ale pokud by se neintervenovalo, následky by byly také katastrofální. Embargo uvržené na Irák po válce v Perském zálivu počátkem 90. let jen prohlubovalo krizi v zemi okolo Eufratu a Tigridu. Režim nepodlomilo a obyčejní Iráčané trpěli. Nejednalo se tedy o volbu mezi mírem a válkou. Bylo proto pobuřující slyšet v Londýně manifestanty zpívat Lennovou slavnou píseň „Give Peace a Chance“, stejně jako vidět demonstranty v Paříži jak zvedají do výše portréty iráckého diktátora jako hrdiny.

     Do protiválečných demonstrací se v západní Evropě zapojily aktivně muslimské organizace. V Londýně kupříkladu Muslimská asociace Velké Británie, která svého času odsoudila spisovatele Salmana Rushdieho (v roce 1989 za jeho román Satanské verše považovaný za rouhačský) a žádala, v duchu fatwy  imáma Chomejního, jeho potrestání jako odpadlíka od víry. Nemělo by se zapomínat, že tyto organizace, které dnes bojují za uznání islámského závoje v duchu práva jedince na svobodnou volbu vyznání, se v době aféry Rushdieho stejně vehementně  dožadovaly jeho potrestání a umlčení. Tady se zrodila propast, která se chtě nechtě prohlubuje. Právo odmítnout náboženství rodinného a společenského prostředí, do něhož jsme se narozením dostali, právo vzdát se, zříci se náboženství nebo jen jednoduše na něj moci beztrestně a bez rizika zapomenout tvoří součást našich západních a evropských hodnot. Kdo se proti takovému právu jedince staví, uvádí v pochybnost základy našeho západního způsobu společenského soužití.

     Nechci se vracet k „aféře Rushdieho“. Je dobře známá. Chtěl bych jen zdůraznit, že to byla první kapitola toho, na co dnes stále více narážíme. Téměř padesát let po nacistickém šílení jsme se znovu ocitli v Evropě situaci, kdy skupina lidí byla ochotna, připravena a odhodlána zabít člověka za jeho názor nebo za literární dílo. Tato absurdní situace s některými lidmi však přesto nedokázala otřást. Přitakají muslimům, nezřídka jen vedeni nadějí, že tím poškodí USA. Některé levicové skupiny v Británii a ve Francii vyvíjejí tlak na radnice, aby byly vstřícnější k požadavkům muslimů na zřízení mešit, v nichž by byl dostatek prostoru pro oddělení mužů a žen. To nelze nazvat jinak než svět naruby. Chomejního doporučení zlikvidovat spisovatele-odpadlíka, adresované muslimským věřícím, ona pověstná fatwa vznesená proto Salmanu Rushdiemu, předznamenala konec studné války. Zároveň s ní začal přechod od jednoho totalitarismu k jinému. Obdivuji spisovatele, který se po následujících sedm let nejen nezlomil, nejen se dokázal bránit, ale navíc byl schopen postavit se za jiné spisovatele, jenž se ocitli ve stejné situaci jako on. A hlavně, nepřestal psát. Rushdie – podle mě autentický dědic osvícenství – ukázal cestu. Ale nevěřím, že hodnoty, za které se bral, se v našem dnešním světě nějak výrazně prosazují a šíří. Bohužel.