Jaký vliv může mít na lidské myšlení těkavost povzbuzovaná dnes už běžným a často libovolně směrovaným sledováním obrazovek či ekránů nejrůznějších elektronických zařízení? Schopnost či naopak neschopnost delší soustředěné pozornosti mají zajisté individuálně i kolektivně kulturní a společenský dopad.
Taylorismus počátku 20. století - racionální organizace práce v průmyslu, která produktivitu práce zvýšila, ale lidský rozměr práce zmenšila – znásobil rozdílnost duševní a fyzické práce a zavedl rozlišování límečků bílých a modrých. A čeho jsme svědky po sto letech? Z nemalé část zaměstnání bílých límečků se vytrácí nutnost a tím i schopnost komplexněji přemýšlet a poznávat. Naopak práce manuální, byť podceňovaná ve výchově i společensky, v řadě svých forem nepřestává podněcovat soustředěnost a nabízí se tak jako přirozený prostředek k posilování oslabeného sklonu k myšlenkové a poznávací soustavnosti.
Ekonomická věda se zajímá mimo o tom, jak se využívají nejrůznější zdroje. Jedním z nich je čas, kterým každý z nás disponuje. Ten lze účelně využít, pocitově prožít nebo promarnit. Zavisí to na míře soustředěnosti a pozornosti, jakou do kterékoliv naší činnosti napřeme. Soustředěnost zhodnocuje náš čas a to z ní činní jeden ze statků, kterými můžeme disponovat jako s naším výsostným majetkem.
Leč jak se k němu chováme? Někdy z vlastní vůle, někdy nechtěně ho necháváme, aby se zbytečně a bezúčelně vyčerpával. Na veřejnosti, v prostoru, který všichni sdílíme, přeplněné moderními komunikačními prostředky, se nám pozornost, která může být, pokud chceme, velice cenná, s narůstající intenzitou bere a ukrádá. Kupříkladu čekáte na letišti a kam pohlédnete, všude samá obrazovka. Nejen s informacemi, ale i s přemírou reklam a pseudozpráv. Anebo na vás ze všech stran doráží hudba, ať jedete výtahem, vstoupíte do obchodu či usednete v restauraci.
Jistě, nemusím se na dívat tam, kam nechci, leč ona okolní vtíravost nás samovolně vede k tomu otočit hlavu, oči, pohled. Jsme nepřímo a bez vlastní vůle přivykáni nějakému predátorskému reflexu, bezděčně provokovanému parazitnímu přihlížení. Prostředí, přeplněné médiálními prostředky, si přivlasňuje předkupní právo nejen na naši soustředěnost, ale i na naši schopnost žít pospolu. Uměle vytvářené realitě, která nás dobývá a diktuje nám svá pravidla, jsme vystavováni tak či onak všichni. Zaplňuje společně sdílený prostor a zužuje možnost ke konverzaci a ke komplexněji pojatému uvažování a přemýšlení. Masové produkty, které přicházejí ze všech stran, usměrňují po svém naše vlastní myšlenky.
Takovýto způsob „zmasovění“ formy a obsahu myšlení nepochybně slouží spotřebě, kanalizuje naše touhy do společného proudu a sbližuje naše zážitky a pocity shodnou nebo velice podobnou vnější stimulací. V jistém směru to může život usnadňovat, neboť skrze téměř identické zážitky vyvolávané stejnými podněty nabýváme dojmu, že si navzájem rozumíme. Újmou ovšem trpí individuální myšlení a jeho originalita, neboť něco takového není možné bez rozvažování, jež si žádá soustředěnost, soustavnost a hlubší dosah. K tomu je ovšem třeba umět nebo se naučit ochraně před smrští vnějších stimulací.
Navozené téma se dostane do jiné polohy, pokud si uvědomíme, že fakt podřízenosti opakovaným stimulacím vytváří potřebu být stimulován. Snadná dosažitelnost takové stimulace díky existujícím přenosovým a komunikačním prostředkům se může projevit třeba tak, že při nějaké soustavnější činnosti podlehneme pokušení přeskočit jinam, kupříkladu odlehčit si pohledem na nějaké přihlouplé video z YouTube. Pěstovat si odolnost vůči takovému pokušení se jeví jako zásadní. Platí to zejména pak u dětí, jejichž osobnost se teprve utváří.
Vědecké výzkumy paměti přicházejí s tvrzením, že pamatování funguje správně, pokud neztrácí schopnost odpoutat se od rušivého okolí. Zvířata mají rovněž paměť, leč mohou ji mobilizovat jen ve chvílích, kdy je k ní pudí prostředí, v němž se ocitnou. Oproti tomu lidé si utvářejí svou vlastní minulost po svém a z vlastní vůle. Bohužel současná tendence naznačuje, že schopnost jedinců udržet pohromadě svou individualitu slábne.
Patrně zazní námitka, že příslušníci nové generace „počítačové civilizace“ jsou schopni sledovat zároveň televizi, poslouchat ze sluchátek hudbu, hrát si na iPadu a ještě přitom diskutovat s přáteli pomocí SMS nebo na Facebooku. A že prý přitom konstrukce jejich osobnosti nevykazuje žádnou invaliditu. Je pravda, že naše dnešní mladež zvládá „mnohoúkolovost“ lehce. Leč objevují se studie tvrdící, že pokud někdo koná více jak dvě činnosti zároveň, jeho výkonnost významně klesá. Představa, že provozování „mnohoúkolovosti“ je věrohodně efektivní a spolehlivé zřejmě nebude víc než iluze.
Potřeba vnější stimulace - projevující se mimo jiné třeba tak, že nehrát si v metru, na ulici či dokonce v divadle s smartphonem nebo nemít na uších sluchátka téměř kdekoliv je raritou - může nejen rozptylovat, bránit soustředěnosti k vlastnímu myšlení a zasahovat do procesu pamatování. Bere nám i příležitost k bezprostřední komunikaci a lidskému rozhovoru. Jel jsem jednou vlakem, v němž bylo rozhlasem několikrát oznámeno, že následkem přerušení trati bude třeba v jedné stanice vystoupit a kus cesty pak absolvovat autobusy. Cestující se sluchátky, uzavření do pseudoindividuálního světa „vnější stimulace“, nevěnovali informaci samozřejmě pozornost a když došlo na věc, měli s nimi vlakoví zřízenci nejvíce práce. Možná dotyční věděli, co se právě odehrává na druhém konci světa, leč o co jde kolem nich, jim jaksi utíkalo. A mimo jiné zdržovali ostatní, což lze označit za společenskou bezohlednost, byť byla nechtěná a vznikala jen jako vedlejší produkt „svobody“ k volbě „vnější stimulace“.
Hovořit by se dalo i o módě sportovat se sluchátky na uších. Vidím, že takový zvyk už mají rekreační běžci a cyklisté a jeho smysl mi uniká. Kdysi se osamělý trénink pokládal za výsostný moment, kdy člověk – tvor společenský - může být chvíli nerušeně sám se sebou, soustředěn do vlastních úvah. Okysličený mozek snáze skládal myšlenky, projasňoval plány a nápady, bystřil pozornost a posiloval soustředěnost. Dnes jako kdyby to nestačilo nebo toho nebylo třeba.
Leč soustředěnost, pozornost, je, jak bylo výše konstatováno, cenný statek v ekonomickém i kulturním smyslu. Tento statek nepadá z nebe a vyžaduje péči. Co tedy dělat? Například nebránit se aktivitám, které posilují schopnosti lidí se soustřeďovat a cvičí dlouhodobou pozornost. Myslím si, že návraty k manuální práci by mohly být vhodným lékem na naší mentální křehkost projevující se roztěkaností. Taková aktivita vyžaduje jasný záměr, promyšlený postup a soustředěný výkon. Například vaření. Přípravit od základu pokrm, který bude k jídlu, si žádá zaujetí a soustředěnost. Podobně funguje hra na hudební nástroj. Obojí nutí koncentrovat se naplno. A jistě se najdou příklady další, hodné nápodoby. Neb už klasik Ovidius nabádá, že „je pozdě se po léku shánět, jakmile jednou zlu popřán byl odklad a čas“
