"Poláci a Češi jsou slaboši a hlupáci. Vzhledem k polské minulosti to nepřekvapuje, ale v případě Čechů se tak děje poprvé", tvrdil na internetovém fóru listu Le Monde počátkem dubna jeden čtenář. Rozhořčil ho, jak se zřejmě domnívá, vstřícný postoj středoevropských Slovanů k americkým protiraketovým projektům.
Dotyčný to vzal, jak vidno, bez servítku a pokračuje: "Američané rozdělili Evropu na "starou" a "novou". A začínají to uvádět v život. To je jedná stránka věci. Druhou pak představuje riziko, kterou s sebou nese samotná myšlenka obrany proti terorismu protiraketovým štítem. Může vyplodit stejně nepříjemné překvapení, jakého se Američané dočkali nyní, když se pokoušejí v Iráku zničit teroristické skupiny konvenční armádou".
Francouzský názor vychází ze známého stereotypu. Je vždy snazší odmítat a poukazovat na to, co nechceme, než si namáhat mozek, vymýšlet a formulovat to, co chceme. Něco navrhnout a prosadit je vždy obtížné a navíc riskantní. Kritizovat, zpochybňovat, odmítat a pak čekat, co se stane, je snazší a pohodlnější.
„Rovnováha strachu“, která chránila po více jak 40 let svět před velkými válečnými konflikty, je mrtvá. Není čeho litovat. Ostatně, i kdybychom litovali zániku zmíněné obranné doktríny, stejně by nám to nebylo nic platné. Čím tedy dnes zajistit světovou bezpečnostní stabilitu?
Spojené státy sledují již několik desetiletí program, nazvaný původně National Missile Defence (NMD). Jeho cílem je technicky zvládnout, jak zničit za letu jaderné mezikontinentální rakety mířící na jejich území. Pracují na tom, jak zaplnit mezery, jež se objevují v pravidlech odstrašování. Obava ze vzájemného zničení, která odrazovala téměř půl století vlastníky atomových zbraní od jejich praktického použití, přestává platit. Nukleární zbraně se dostaly do rukou států, u nichž chybí jistota, že budou respektovat dosavadní pravidla a že zbraně neposkytnou nepovolaným a bezkrupulózním teroristickým skupinám.
Dokonale těsnící štít, jenž by zneschopnil rozsáhlý ruský jaderný arsenál a několik raket nespolehlivých států, zůstává zatím utopií. Avšak Američané zvládají postupně technik registrace a ničení raket v letu a začínají rozmísťovat antiraketové systémy. I když tyto systémy nepředstavují dokonalou obranu, jsou prvními elementy obrany nového typu. Polákům a Čechům se nyní nabízí, aby vstoupili do tohoto nově se utvářejícího obranného systému. Víme, jak na to reaguje Moskva. Protestuje. Z taktického hlediska je ruský protest pokusem vrazit klín mezi starou a novou Evropu. A principiálně se ji protiraketový štít nelíbí, neboť se vymyká donedávna platné doktríně rovnováhy strachu a staví Moskvu na vedlejší kolej.
Čekáme, že zvedne hlas Evropa. Čeho jsme však svědkem? Evropa kličkuje. Namísto toho, aby se snažila formulovat jasný společný názor, volí snazší cestu. Tvrdí, že sami Američané nemají zcela jasno, že jde o pouhé plány a že koneckonců tento systém nebude nikdy fungovat. Přitom by Evropané měli uznat, že dostupnost jaderných zbraní a trhliny ve strategii jaderného odstrašování jsou závažným problémem, který nelze podceňovat. Čekali bychom, že se protiraketová obrana jako součást evropské bezpečnosti dostane na jednací program Atlantické aliance. Generální tajemník NATO ovšem kupodivu tvrdí, že k projednávání takové zásadní otázky není jeho organizace dostatečně kompetentní.
Jádro problému tedy leží v Bruselu. Tak či onak z toho vyplývá, že Evropa na nás Čechy a Poláky s prominutím kašle a dělá, jako kdybychom nepatřili do stejného společenství. Přitom se nám po straně vyčítá, že přílišným přitakáním Američanům napomáháme opětnému rozdělení Evropy. "Slaboši a hlupáci" ze Střední Evropy ponesou odpovědnost za každé situace. Když se projekt nezdaří, bude snadné ukázat na viníky. A pokud tomu bude naopak, najde se nějaká cestička, jak se v tichosti zařadit mezi úspěšné. Francouzi jsou v tomto ohledu mistry. Ostatně, máme s tím vlastní historické zkušenosti a ty jen tak nevyprchají.
