Francie žije soudním skandálem. Začalo to docela nevinně. Soud v Lille zrušil manželství dvou muslimů. Řeklo by se, takových rozvodů je na tisíce. Přesto případ vyvolal pozdvižení a rozruch došel až do pařížského Bourbonského paláce, sídla Národního shromáždění. Židle se houpe s ministryní spravedlnosti. Veřejnost nediskutuje o nic méně vzrušeně než politická a intelektuální elita. Soudní verdikt zasáhl Francii na citlivém místě a vyvolal směsici otázek ohledně rovnosti pohlaví, nenáboženskosti občanské společnosti a tlaků islámské tradice na chování a postoje jednotlivců.
Rašída Datiová
Samotný případ nemá na první pohled s náboženstvím nic společného. Žalující, jistý inženýr, se obrátil na soud s žádostí o zrušení manželství se studentkou zdravotnictví, protože mu lhala ohledně svého panenství. Jako muslim žádal od své budoucí manželky stvrzení předmanželské mravní čistoty. Snoubenka mu slovo dala, i když skutečnost byla jiná. Podle francouzského občanského zákoníku, lze manželství anulovat, pokud „došlo k omylu ohledně osoby nebo jejích zásadních kvalit“. Soudce vynesl rozhodnutí, podle nějž přestává manželství platit, pokud „spočívalo na výroku o panenství snoubenky, jenž se ukázal jako nepravdivý“. Protože podle názoru žalobce i soudu se jedná o „zásadní kvalitu“, s níž stojí a padá manželský svazek, manželství bylo podle práva zrušeno. Nevěsta tuto skutečnost uznala, rozsudek nenapadla a neodvolala se.
Soudní rozhodnutí ovšem není zcela bez vady. Právníci nevysvětlili, proč panenství, byť je s ním spojeno nepravdivé tvrzení, představuje „zásadní kvalitu“. Do věci se začali míchat politici a také názory veřejně činných osob na sebe nedaly dlouho čekat.
Ségolène Royalová, neúspěšná soupeřka Nicolase Sarkozyho ve volebním klání o prezidentské křeslo v Elysejském paláci v loňském roce a horká favoritka na funkci vůdce Socialistické strany, prohlásila, že soudce by nikdy neměl anulovat manželství jen na základě nepravdivého výroku ohledně panenství. Není sporu o tom, že hlasitosti aféře přidává skutečnost, že se jedná o manželský pár muslimů. Rozhořčení dala najevo rovněž Fadela Amarová, ministryně pověřená agendou městských čtvrtí se sociálními a integračními problémy, původem z rodiny muslimských přistěhovalců. Kdysi vedla kampaň na obranu dívek a žen před nátlakem islámských tradic. Dnes hovoří o inkriminovaném soudním rozsudku jako o „fatwě proti ženské emancipaci“.
Elisabeth Badinterová, feministka a filosofka, prohlásila, že je „pohoršena francouzským právním systémem“ a dodala, že „sexualita je výlučně soukromou záležitostí každé ženy“. Soudní výrok prý pouze povzbudí dívky z muslimských rodin, aby hledaly u plastických chirurgů pomoc s obnovou “počestnosti“.
Největší pozornost se soustředila na stanovisko Rašídy Datiové, ministryně spravedlnosti, jejíž rodiče jsou severoafričtí muslimové. Také ona má zkušenost s anulováním manželství, do něhož vstoupila na přání rodiny. Původně podpořila rozhodnutí lillského soudu s tím, že souzní se zkušeností žen, jež do manželství vstoupily pod tlakem rodiny a tradic, a posléze se snaží tohoto nedobrovolného břemena zbavit rychlým rozvodem.
V posledních dnech však názor změnila. Využila své pravomoci a žádá revizi procesu. Když byla opozici ostře interpelována v parlamentu, obvinila kritizující socialisty z toho, že ji v době, kdy vládli, nechali napospas muslimským tradicím a dohledu, který dívkám v muslimských rodinách vnucují a diktují muži.
Případ se skutečně netýká náboženství. Ale odhaluje a připomíná citlivost nenáboženské francouzské republiky, domova největší evropské muslimské populace. Sebemenší, byť i jen nepřímý náznak snah vnášet islámské tradice do francouzských zákonů se okamžitě registruje a vyvolává bouřlivou polemiku. Je to nepochybně dobrá zpráva. Bdělost na úzkostlivým dodržováním náboženské neutrality veřejného prostoru se ve Francii zatím nepodařilo otupit ani teroristům, ani rozsévačům afér s islámským šátkem, ani agitátorům islamizace při bouřích na velkoměstských předměstích na podzim roku 2005.
