Víte, co odlišuje sex a fotbal u Arabů? O fotbale hovoří vášnivě, ale málokterý z nich ho opravdu hraje. Naproti tomu o sexu veřejně nepadne slovo, i když ho má každý Arab plnou hlavu. Přineslo nebo alespoň naznačilo „arabské jaro“ v tomto ohledu nějakou změnu?
Raníja, egyptská gynekoložka, soudí, že tabuizace sexu a konformismus, přikazující o něm veřejně mlčet, živí prudérii navenek a ignoranci uvnitř. Zcela zcestné představy na toto téma a s tím jdoucí obavy nejsou ničím výjimečným. „Setkávám se kupříkladu s otázkou, zda společné praní spodního prádla hochů a dívek nemůže přivodit těhotenství“, konstatuje káhirská lékařka.
Arabský svět je dnes terčem kritiky kvůli sexuální netoleranci. Ženy balí své půvaby do tmavých vln závojů. Dívky jsou mrzačeny, aby se učinila přítrž jejich skrývaným choutkám. Mládenci homosexuální orientace jsou posíláni do vězení, kde je dozorci znásilňují. A nějaké poučení o pohlavním životě? Na to prý má mládež dost času, hlavně je důležité držet dívky patřičně pod kontrolou mužských členů rodin.
Kdysi to bývalo jiné. Prorok Muhammad doporučoval svým věrným, aby v ložnicích vycházeli partnerům vstříc. Středověké křesťany něco podobného pobuřovalo. Upoutáváni k panenství, cudnosti a monogamii spojovali islám s bezuzdnou lascivitou. Příslib beztrestné „nemravnosti“ se pokládal za mazaný fígl, jak svádět křesťany a obracet je na zcestnou víru. V 19. století cestoval Gustave Flaubert opakovaně do Káhiry nejen proto, aby tam čerpal inspiraci pro své romány. Objevil tam okouzlující kurtizánu Kučuk Hanem a s ní svůdnosti a rozkoše v orientálním pojetí.
Dnes si Západ s Východem vyměnily role. V očích muslimských konzervativců je Západ „žumpa sexuálního chaosu a morálního úpadku“. Sex v arabském světě se zahání do ohrady „státem zaprotokolovaného, rodinou stvrzeného a náboženstvím povoleného manželství“. Provozovat sex za tímto plotem je ostudné, hanebné a zakázané. Dokonce i jakékoliv poučování o sexuálním a pohlavním životě je „harám“ čili nepřípustné, zakázané.
Na egyptském ministerstvu školství lze zaslechnout názor, že sexuální výchova na školy nepatří. Na nějaké poučení je čas až na prahu manželství. Dříve je to prý zbytečné, neboť sex mimo manželství nepřipadá v úvahu. Možnost zahřešit v tomto směru se nevylučuje, leč omlouvat „hříšné“ chování se nepatří. Taková „tolerance“ by podkopala veškerou stávající společenskou stavbu.
Požadavek sexuální abstinence před manželstvím není více než jeden z projevů silného společenského konformismu arabského světa a nábožensko-morálního pokrytectví současného islámu, zejména jeho agresivních podob. V arabském prostředí se staletou tradicí holdování sexuálním radostem a k nim se vážící bohaté literatury, nemůže navenek nadiktovaná stydlivost nevyvolat hořký úsměv. Ostatně, toho, kdo trochu poznal realitu arabské každodennosti, netřeba přesvědčovat. Život je jinde.
Převraty „arabského jara“ nepřišly s žádným slibem sexuální revoluce. Nová generace, která chce žít jinak, něco takového přímo nežádá. Při pokusu stočit hovor na téma sexuality, se zvedá nadále jen bariéra úsměšků, přihlouplých vtipů nebo pohoršené deklarativnosti. Názory a chování na veřejnosti neopouštějí vězení tvořené myriádou hrozeb a předsudků čerpaných z minulosti i přiživovaných současností. Uplést nový koberec si vyžádá jiný vzor a nedojde k tomu zítra. Pokud se „arabské jaro“ promítne do lepšího vzdělávání a větší míry svobody, zůstane pokryteckým maskám a škraboškám prudérie přece jen menší šance na velkou budoucnost.
