Od konce srpna má Turecko nejen proislámskou vládu, ale navíc i proislámského prezidenta. Jedni jsou zděšeni z dalšího úspěchu „plíživé islamizace“, druzí doufají v zázrak a sázejí na pragmatismus nových „muslimských demokratů“. Historický kompromis mezi dvěma částmi moderního Turecka, jedné smýšlející nenábožensky a občansky a druhé naopak nábožensky horlivé a islámu oddané, by mohl učinit tuto zemi nejen bohatší a demokratičtější. Takový scénář by byl povzbuzením jak pro Evropu, tak pro muslimské země ve Středomoří. Byl by argumentem pro tvrzení, že „moderní islám“ nemusí být fantazií a muslimům by nabídl příklad hodný následování. Planá naděje nebo střízlivá sázka na zázrak?
Podle statistik Mezinárodního měnového fondu a prognóz jsou hospodářské výsledky Turecka velice dobré. Příjem na hlavu roste a odhady uvádějí, že pro léta 2004-2008 lze počítat s jeho zvýšením o celou pětinu. Volební úspěchy proislámské strany AKP v posledních letech nejsou tedy náhodné. Po letech neúspěšného řízení země vládami zastánců náboženské neutrality a etatismu se tureckým „muslimským demokratům“ podařilo stabilizovat ceny a udržet za poslední čtyři roky roční ekonomický růst ve výši 6%.
Turecké hospodářství dnes vykazuje vyšší růst než je světový průměr obnášející 5%. Dotahuje tak země s největším ekonomickým růstem v současnosti, což jsou Čína a Indie. Pozoruhodné ekonomické výsledky jsou z velké části dílem podnikatelů, kterým se po vzoru někdejších „tygrů asijských“ říká „tygři anatolští“. Vzešli kupodivu z nejchudší části země, ze středního Turecka. Tito průmyslníci a obchodníci se prosazují na evropském a světovém trhu a zároveň ctí tradice, projevují islámskou zbožnost a někteří vyznávají islámskou mystiku. Ztělesňují „nový kapitalismus v islámu“ a připomínají první evropské kapitalisty. To byli také zbožní věřící, byť křesťané - protestanti, kalvinisté. „Anatolští tygři“ představují sociální bázi islamistické strany AKP, strany „muslimských demokratů“. Ta jim nabízí politickou a ekonomickou strategii šitou na míru: liberální a proevropskou.
List Figaro nedávno publikoval statistiky, z nichž je patrné, že Turecko se svými ekonomickými výsledky není mezi muslimskými zeměmi raritou. U většiny z více jak tří desítek muslimských zemí od Maroka po Indonésii (kromě Afghánistánu, Iráku, Somálska a Palestiny, kde se válčí) se do konce roku 2008 předpokládá roční růst na úrovni 6%. Přitom ropa v tom nehraje nijak rozhodující a prvořadou roli. I bez bohatých ropných států se průměrný ekonomický růst ostatních má ocitnout nad celosvětovým průměrech 5%.
Navíc, dříve dlouhodobě stagnující ekonomiky, jejichž situace vypadala ještě nedávno téměř beznadějně, konkrétně Maroko, Bangladéš a Egypt, mohou dnes vykázat roční ekonomický růst ve výši 6%. Do stejné kategorii nově se probouzejících ekonomik se zařadil i Pakistán a Indonésie. Pouze u Jemenu zaostává ekonomický růst za růstem počtu obyvatel. Vyhlídky slibného ekonomického rozvoje jsou tedy zatím povzbuzující pro většinu muslimských zemí. Uvidíme, zda tyto naděje nezhatí aktuální burzovní propady.
Co to celkově vzato znamená? Muslimské země začínají prosperovat, mají před sebou docela reálnou vidinu bohatnutí a to je dobré znamení. Bohatství zpravidla odvádí lidi od chuti válčit a věnovat se teroru a anarchii. Dále je třeba konstatovat, že dosavadní paralýza všech „muslimských“ ekonomik měla jiné a zásadnější příčiny než islám. V prvé řadě to byly kontraproduktivní ekonomické strategie experimentující se socialistickými modely řízení. Jejich projevy lze ve stručnosti pojmenovat jako vyvlastňování a vyhánění majetných vrstev, snahy po soběstačnosti a centrální plánování. Během 80. let 20. století se všechny muslimské země napojily na liberalizační procesy, vstoupily za pomoci Mezinárodního měnového fondu do světové ekonomiky a zapojily se do světového obchodu. Přináší to dobré výsledky bez ohledu na podnební a civilizační rozdíly. Nastoupená cesta je správná. Kritiku si muslimské země zaslouží pouze to za to, že zatím nedokáží krotit inflaci (7,6% v zemích islámu oproti 3,6% ve světě). Tento nesoulad souvisí se špatným řízením veřejných financí a přílišnou rozbujelostí státní administrativy. Pokud se muslimským zemím podaří zvládnout veřejné výdaje, mají naději dohonit zakrátko, jak Čínu, tak Indii s ekonomickým růstem na úrovni 7% či 10% .
Islám není překážkou pro hospodářský růst. Dokonce lze tvrdit, že mu napomáhá. „Anatolští tygři“ nepřestavují izolovaný jev dnešního muslimského světa. Islám se staví vstřícně k obchodování a k materiální prosperitě. Korán vychvaluje pozemské bohatství na rozdíl od bible a buddhistických spisů, které naopak vychvalují chudobu. Prorok Muhammad podnikal a oženil se s bohatou obchodnicí. Materiální blaho se v islámu od nejstarší doby pokládáno za znak boží milosti. Něco podobného se v křesťanství objevuje daleko později a to v souvislosti s upevňováním pozice reformované víry a protestantství. Bohatství přestává být hříchem a mění se ve znamení vyvolenosti, náklonnosti a přízně boží. Politickým stranám, jež se jako turecká AKP hlásí k islámu, proto nedělá potíže propagovat tržní ekonomiku a její zásady.
Hospodářské zaostávání muslimských zemí v moderní době má řadu důvodů. Západní kolonialismus, arabský socialismus, despotické a autoritářské režimy, války. Ale pokud jde o náboženství a konkrétně islám, jeho retardační efekty by se samy o sobě neprojevovaly s takovou silou, kdyby je neživily specifické ekonomické, společenské a politické okolnosti. Muslimové zabředli ve 20. století do bídy v důsledku především režimů neschopných dovršit dekolonizaci, neboť místo efektivního pragmatismu pěstovaly ideologické doktrinářství a opozici likvidovaly násilím. Nyní se jim otevírá cesta k lepší budoucnosti díky státům, jenž se projevují méně represivně a jenž přijaly tržní hospodářství za své. Na třicet muslimských zemí s Tureckem v čele dokazují, že rozvoje nesouvisí přímo s náboženskou vírou. Rozhoduje o něm v prvé řadě správná volba ekonomické politiky. Odmítat ekonomický liberalismus znamená připravovat do budoucna katastrofu. A naopak liberální ekonomická politika je schopna fungovat bez ohledu na to, zda lidé věří nebo nevěří v jediného Alláha a jeho posla Muhammada. Prosperující muslimské ekonomiky jsou dobrou zprávou pro všechny, kdo mají oprávněně obavy ze zpátečnického a scestného islámu. Nebojme se muslimů, kteří dokáží myslet moderně, to je věcně, pragmaticky a ekonomicky. Takovým se na rozdíl od fanatiků dá rozumět.
