Sám nejsi nic?

Přepnout na jiný kanál se nedá. Obrázky se vepsaly hluboce do mysli. Není prostředku, jímž by se dala z hlavy vyhnat vzpomínka na jedno večerní setkání přes televizní obrazovku. Ten muž hovořil rozvážně, klidně a věcně. Emocím bránil vyplout na povrch. Pochopil, že nemůže jinak.  

Nechat stranou pocity a nálady, to je jediná cesta, jak postoupit vpřed. Poprvé chtěl všeho nechat, když mu vykládali o tělech žen zabitých výbušninou, visících na stromech. Nebo když mu jeden svědek vyprávěl, jak se ještě dva dny po popravách půda nad hromadným hrobem hýbala. Přeživší se pokoušeli vyhrabat z hrobu. Ale rozhodl se pokračovat. Usoudil, že podstatné není to, co cítí a zakouší. Jediná věc, která za něco stojí, je sebrat fakta, zaznamenat svědectví a najít místa hrobů. Zabránit, aby se zapomnělo a aby se napříště něco podobného neopakovalo.

Řadu let navštěvuje otec Patrick Desbois, katolický kněz usilující prohloubit vzájemné pochopení křesťanů a Židů, Ukrajinu a východní Evropu. Jeho práce pomáhá pozměnit zavedený vzhled a tvářnost minulosti. Odhaluje „holocaust páchaný kulkami“, vyhlazení na půl druhého milionu Židů puškami a kulomety na okraji vesnic před zraky jejich sousedů, vystrašených hrůzou nebo spolupachatelů v letech druhé světové války.   

Jedná se o minulost? Nikoliv. Přítomnost - dnešní živí lidé a budoucnost jsou v centru pozornosti. Neboť dnes dokonce i psi vyhrabávají kosti obětí. A zloději si odnášejí lebky v naději, že najdou nějaký zlatý zub. Ještě vážnější než tyto krajní případy je skutečnost, že místní lidé žijí v okolí hrobů tak, jako kdyby se nic nestalo. Obdělávají půdu nad mrtvými nebo na těch místech bez náhrobků se bezstarostně baví. Omlouvat je tím, že o těch událostech mnoho nevědí, lze těžko. Samozřejmě, že o tom něco vědí.   

Pokud se tyto masakry nepřiznají, neoznačí se hroby a ostatky mrtvých nebudou chráněny, těžko se dá mluvit o civilizaci. Nebude možné vybudovat Evropu, pokud se tomuto starému názvu nedá etický obsah a zůstane jen u administrativy. Zrušení hranic ztratí smysl, neobnoví-li se vztah živých k mrtvým.

Nejde o to hrát si na spravedlivé a sepisovat seznamy lidských omylů. Ukrajinští venkované, jenž našli zalíbení v pogromech dávno před vpádem nacistů, propůjčovali tvrdou pěst esesákům často z donucení, ale někdy nesporně i s jistým uspokojením. Lze souhlasit, když filosof  Roger-Pol Droit říká: „Sondovat lidská nitra je k ničemu, důležitá je důstojnost mrtvých včerejška a důstojnost živých zítřka“.

Katolický kněz Desbois nedělá žádná velká gesta. Přemýšlí, mluví a jedná prostě a přímo. Neboť v této sféře „nejde o to být ušlechtilý, stačí být soustavný a důsledný“, jak napsal Vladimir Jankélévitch, francouzský filosof ruského původu. Záslužná věc, kterou označovat za hrdinství by bylo nemístnou teatrálností. Před námi nestojí nic víc a nic méně než  jedinec. 

Pochopil, že dějiny se neutvářejí samovolně. A že je nedělají ani jen ti druzí mimo nás. Jakoby nic jsme po desetiletí věřili a papouškovali, že dějiny jdou dopředu samy. S Hegelem, s Marxem a dalšími jsme byli přesvědčeni, že běh světa určují struktury ekonomické nebo symbolické, společenské nebo psychologické, geografické nebo politické. Tyto struktury se mohly donekonečna kombinovat, ale motorem dávající impuls dějinnému pohybu byly vždy vůle a akce kolektivu, skupiny, třídy. Objektivní a neosobní. Jednotlivci utvářející dějiny zmizeli. 

Došlo to tak daleko, že se zapomnělo kolik koleček ve stroji času dokáží narušit jednotlivá zrnka písku, ojedinělí, nepředvídatelní a umínění prosťáčci. Na počátku osamocení a bez podpory, nevěrohodní a bez peněz. Vybavení pouze tím, že myslí a jednají naráz. Takoví lidé nejsou ani jen teoretiky, ani jen praktiky. Vede je myšlenka a jednají podle ní. Co je pro ně podstatné? Nevzdávat se a sledovat cestu dosud nezakreslenou do žádné mapy.

Co zmůže jedinec? Veslovat proti proudu, zpochybňovat nezpochybnitelné, oslabovat tlaky, vytvářet v toku světa nepatrné odbočky, jež mohou pozvolna a ponenáhlu přivodit změny zásadního rázu. Tak se do velkých dějin vracejí nenápadné činy, náhody, nepředvídatelné a nové iniciativy. Ještě je třeba, aby měly pokračování, aby jednotlivec nezůstal osamocen natrvalo. O to jde především.

Otec Desbois vyzývá dobrovolníky, aby se k němu přidali a pomohli mu. Území, které zbývá prozkoumat, je rozsáhlé. A čas nelítostně plyne. Každý den umírají svědkové zločinů spáchaných na východě Evropy během druhé světové války. Hrozí, že posléze věčné zapomenutí postihne celé velké oblasti, jež chtě nechtě patří k našemu kontinentu a jeho dějinám. Oběti by pak byly zavražděny podruhé. Naším nezájmem.

Bude výzva vyslyšena? Najdou se další jednotlivci dostatečně odhodlaní vést dlouhodobě život, slibující převážně brodění se hrůzou, kterou dosud nedostatečně pokrývá vysoká tráva? Pokud ano, má naše evropská civilizace naději na nějakou budoucnost. Pokud tomu bude naopak a vskutku se nenajde nikdo, kdo by v práci pokračoval, pokud ti anonymní mrtví nedojdou ani uznáni, ani nebudou důstojně pohřbeni, pokud převládne obecný nezájem, pokud nikdo z mladých Starého kontinentu nedostane chuť a odvahu vydat se do míst, kde je nečeká žádná velká sláva a pozornost, pak už si nebudeme moci slibovat a ani očekávat nic.