Všechny cestou možná vedou do Dawhy, centra miniaturního, leč velice bohatého ropného státu v Perském zálivu. Nebyly a nejsou revolty v arabském světě, které svět sleduje poslední téměř dva roky, laděny, nebo alespoň povzbuzovány, popřípadě přímo řízeny z Kataru?
Profesor politologie pařížské university Brahimi El Milli soudí, že ano. Svoji hypotézu obhajuje v knize „Arabské jaro, jedna manipulace?“ Prst, kterým ukazuje na viníka, směřuje přitom především na aktivního podněcovatele nepokojů, kterou by měla být televizní stanici al-Džazíra. Z té se prý stal nástroj osobitého jevu zvaného „telerevoluce“. Al-Džazíra přetvořila arabské revolty v telenovelu na pokračování. Jako se mnohdy stává s televizním seriálem, proniká i tato realityshow do praktického života a má na něj bezprostřední vliv. Katarský vládce Hamád ibn Chalífa ath-Thání mohl a může pomocí satelitního vysílání katarské stanice tahat za nitky osudů arabských autokratů a ovlivňovat podle vlastních představ celou arabskou oblast Blízkého východu.
V Túnisku sahá katarský vliv do samého čela nové vlády. Rašíd Ghannúší, vůdce islamistické strany Ennahda, vynesený k moci porevolučními svobodnými volbami, zamířil na první zahraniční návštěvu samozřejmě do Kataru. A do funkce ministra zahraničí jmenoval svého zetě Rafíka Adbassaláma, bývalého vedoucího dokumentačního centra al- Džazíry. Podle názoru El Milliho se skrze tuto personální politiku „túniská diplomacie stává katarskou vnitropolitickou záležitostí“.
Pro Egypt upravil katarský satelitní kanál své programy tak, aby dostalo co největší prostor speciální vysílání z káhirského náměstí at-Tahrír. Dělo se tak s jasným záměrem vytvořit prostřednictvím vhodně režírovaných přímých přenosů neotřesitelný mýtus „velkého lidového povstání“.
V Libyi platil Katar zbraně povstalcům v Džabal Nafúsa a z krátkodobého guvernéra Tripolisu po pádu Kaddáfího režimu, kterým se stal bývalý „džihádista“ Abdalhakím Belhadž, se vyklubal „katarský pěšák“. V Jemenu snímala al-Džazíra každý pátek bouřlivá shromáždění okolo centrálních mešit v Sanaá, Taízu, Adenu a dalších větších městech země, aby pak tyto záběry vysílala do éteru s kometářem a nalýzami, ktere přicházely z Kataru.
Všechen tento vzruch v arabském světě byl mocně povzbuzován ze strany šajcha Júsufa al-Qaradáwího, nejmenovaného papeže sunnitského islámu, který se do Kataru uchýlil z Egypta před třiceti lety. Kazatelská hvězda al-Džazíry, „hyperemír“, který povzbuzuje Muslimské bratrstvo, zasáhl svým vlivem až do Maroka. Objevil se v Rabatu v předvečer volebního vítězství islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje, historicky prvního volebního úspěchu marockých islamistů.
„V divokých vodách tohoto obdivuhodného vření pracuje katarský emír s cílem využít pro své plány dynamiky „arabského jara“, píše El Milli. „Díky tomu, že podporuje „arabskou ulici“ dostává tento mazaný monarcha patent na občanskost ze strany svých západních přátel. Staví se za demokracii u většiny svých sousedů, aniž by měl v úmyslu praktikovat demokracii doma. Dvojtvářnost Kataru je úhelným kamenem jiného „arabského jara“, které nemá nic společného s nadšením národů a obětmi revoltujícího mládí v Káhiře, Túnisu či Damašku“.
V pozadí této hry nachází pozorovatel vyhrocené soupeření o vliv na arabský svět. Tahají se o něj Rijád s Dawhou. „Zatímco Katar podporuje hnutí Muslimského bratrstva, jeho saúdskoarabský soupeř zvolil za svého spojence radikálnější tendenci politického islámu, wahhábíju, která je kolébkou salafistů a džihádistů. Boj mezi znepřátelenými bratry z Perského zálivu je jedním z klíčů, které otevírají brány pochopení slavného „arabského jara“ a manipulací, jejichž objektem se toto vzedmutí stalo“. Závěr této pochmurné analýzy je poněkud jednoznačný. „Pro Araby žádné jaro nepřichází!“
Brahímí El Milli pochází z Alžírska a do jeho pohledu na nejnovější události v arabském světě se promítá značná nedůvěra vůči tzv. spontánnosti arabských revolt, která panuje mezi Alžířany bez ohledu na to, zda jsou či nejsou prorežimní. Autor ostatně v jedné kapitole věnované zemi svého původu říká zcela jasně, že díky miliardám, které Alžírsko získává z prodeje ropy, se daří tamní vládě kličkovat mezi „výbuchy granátů „arabského jara“ dopadajícími v těsné blízkosti této severoafrické země“.
Rijád nebo Katar? Taková otázka může napadnout čtenáře El Milliho opusu. Radějí to druhé nebo ať ten nebo ten... je to z bláta do louže? Možná, že džihád v katarském balení se bude zdát stravitelnější než jeho hrubá forma v podání džihádistických vousáčů. Luxusní vozy s katarskou poznávací značkou křižují ulice Paříže, katarští princové nakupují opuštěné a chátrající pařížské paláce s představou změnit jejich tvář s orientální pompou, pařížský fotbalový klub je už nějakou dobu v majetku katarského vlastníka, katarské peníze tečou do francouzských dostihů. Nějaký prospěch z toho pro někoho ve Francii určitě plyne. Peníze přece nepáchnou.
Boháče z Kataru francouzský luxus nebo jeho odlesk přitahuje. Méně nebo vůbec ne arabo-muslimská přistěhovalecká bída. Dosud ani jen slovní náznak úmyslu přispět a povzbudit nějakým způsobem školství a vzdělávání mladých lidí vzešlých z muslimské imigrace, koncentrující se na francouzských velkoměstských předměstích a tvořících rezervu islamogangsterství. Že by snad měl Katar jasno, co s touto armádou nevzdělaných, leč ke všemu odhodlaných pěšáků? Třeba se mu bude příště hodit.
