Rendez-vous s Alláhem?

Dva členové naší blogerské komunity na iDnes se domluvili na společném projektu. Jedná se o jakousi reciproční výměnu osobních zkušeností, znalostí a zážitků s náboženstvím. Dva mladí praktikující věřící, muslimka A´iša a katolík Tomáš, zřejmě chtějí přiblížit jeden druhému a zároveň i svým čtenářům, co jim říká jedné straně islám a na straně druhé křesťanství. V podtextu přitom nelze neslyšet sice nevyslovenou, leč vtíravou otázku: „Můžeme se pochopit?“   

Asi jen shodou okolností jsou jejich jména jaksi symbolická. Á´iša, to připomíná oblíbenou choť proroka islámu, navíc politicky a společensky velice angažovanou, jež si vysloužila pojmenování Matka věřících. Tomáš, to je zase jméno, které vybízí vzpomenout na „nevěřícího Tomáše“ z kruhu dvanácti Ježíšových učedníků. V křesťanské tradici ztělesňuje lidskou touhu po hmatatelných důkazech a onu kategorii lidí, kteří neuvěří, aniž by uviděli a dotkli se. 

Duel angažované a horlivé Á´iši se skeptickým Tomášem? Možná. Ale pozor! Dávat dvěma odvážlivcům hned zpočátku nějaké nálepky, tomu se, prosím, braňme. A také je v jejich úmyslu nezrazujme. Jistě, stačí si přečíst pár textů dotyčných blogerů, aby bylo zřejmé, že poučenost a znalosti na jedné a druhé straně jsou silně nevyrovnané. Leč něco zlého pro něco dobrého. Alespoň se nemusíme obávat nějak příliš učené názorové výměny.

A nemluvme hned o dialogu. Co takhle „rendez-vous s Alláhem“? Ale nezní to moc líbivě a trochu přes míru provokativně? Anebo první, intuicí vedené, krůčky k něčemu, z čeho se stane existenční záležitost, budeme-li chtít přežít? To zas příliš čpí sírou katastrofy, jíž přidává na velikosti strach z nevyhnutelné apokalypsy.

Snaha hledat společná témata a oběma srozumitelný jazyk, to by mohlo stačit. A není to úkol zdaleka tak jednoduchý, jak se zdá. Vždyť se tu potkávají reprezentanti a mluvčí dvou pólů, jež jsou sice blízké - vírou v jediného Boha, a zároveň tak vzdálené – měřeno politickými realitami doby a řadou dějinných zkušeností. A navíc i v té zdánlivě společné duchovní rovině -  věříme v jediného Boha -  se nachází nemálo těžko zdolatelných překážek. Vzpomenu namátkou jen jednu.

Kdesi v pařížském metru jsem zaslechl útržek rozhovoru dvou mládenců: „Vysvětli mi, jak může mít Bůh syna a jak se pak ten boží syn může stát člověkem?“, ptá se mladík, zjevně severoafrického původu, svého franko-francouzského kamaráda. Vtělení a svatá trojice jsou dogmata pro muslimy stejně nepochopitelná, jako je zase pro křesťany nepochopitelné dogma o koránu nadiktovaném přímo Bohem a nezměnitelném.

Při výměně rozjeté Á´išou a Tomášem nemůže a nesmí jít o to, kdo koho přesvědčí nebo snad usvědčí. Nazval jsem oba dva „odvážlivci“, neboť podnik, do kterého se pouštějí, je delikátní a riskantní. Nikoliv kvůli invektivám, jež se patrně snesou na jejich adresu, nikoliv proto, že se musejí mít na pozoru, aby jeden druhého neurazil, nýbrž proto, aby nezpůsobili pravý opak toho, co si přejí. Totiž, aby se z jejich výměny nestala studnice argumentů proti jakémukoliv rozhovoru s muslimy.  

Je jediná cesta, jak z toho ven. Psal jsem o ní už dříve. Není to zavírání očí před „tolerancí k vlastní netoleranci“, ani utápění se v relativismu, že každé náboženství má něco do sebe. Jistě, nebránit se rozmluvě, je-li o čem. Ale pokud se má vést dlouhodobý rozhovor, pak rozhodně s jasným krédem: Všichni, kdo tak či onak hledají Boha, jsou především lidmi, rovnocennými a neméně rovnými co do lidské důstojnosti.