Putování kolem mého stavení

Myslíte si, že nejde cestovat, aniž bychom se příliš vzdálili od svého domova? Stačí k tomu vzdát se novin, rádia a lidí, jen pozorovat přírodu a její proměny, sledovat Slunce, Měsíc a noční oblohu, mít k ruce pár dobrých knih. A naslouchat vlastnímu nitru. Kdysi jsem se o to nepříliš úspěšně pokoušel. Inspirován knihou „Walden čili život v lesích“. 

Průvodce životem neputujícího poutníka. Tak by se dal nazvat opus, jehož autorem Henry David Thoreau. Vypráví o tom, jak na čas změnil zaběhlý život a zvyklosti a vydal se žít osaměle a odkázán sám na sebe. V letech 1845 až 1847 se na dva roky a dva měsíce usadil na břehu jezera, nebo spíš rybníka Walden poblíž osady Concord v americkém státě Massachusetts, nějaké tři desítky kilometrů od Bostonu.

Postavil si vlastnoručně dřevěnou chatrč a žil jen z toho, co sám zasel a sklidil. Být soběstačný. Thoreauův Walden je mozaikou deníkových zápisů. Nezřídka jde o koláž úryvků, citací a výpůjček z řady pramenů latinských, řeckých, anglických, čínských a biblických, především evangelia Matouše, Kazatele a Exodu. Autor si počíná tak dovedně, že švy pojící texty dohromady jsou téměř neznatelné. Čte své mentory plynule a lehce a přirozeně na ně navazuje vlastními úvahami. Nikde žádná afektovanost typická u autorů jeho doby. Žádný falešný lyrismus, který by se dal čekat, když tu příroda vystupuje v roli ústřední inspirace. A navíc chybí i u podobných knih obvyklé černobílé souzení v polemice natura versus kultura.

Není to ani „moderní“, ani současné, jak se říká příliš často a příliš rychle, když se chtějí staré názory přiblížit naší době. Je to nadčasové jako vše, co dosáhlo na úroveň universální platnosti. Tvrdí se, že Thoreau inspiroval Gandího k učení o nenásilí a že učil řadu pozdější generací občanské neposlušnosti. Odmítal totiž platit daně státu, který připouštěl otroctví. Leč zásadní poselství Waldenu leží někde jinde. Za kritikou institucí státu a průmyslového kapitalismu ční výzva čtenáři, aby se nebál osvobodit od veškeré závislosti a poručnictví tím, že si v sobě vypěstuje a uchová nekonformní myšlení a jednání. Nabádá soustavně zpochybňovat obecně přijímané a zavedené názory a přitom nesklouznout do ideologie. Jeho utopie – vzdělanci v roli učitelů národa, do určité míry varianta Komenského myšlenka vzdělanosti přetvářející svět k lepšímu – nevyvolává, bohužel vtahovaná do nejrůznějších ideologických podob, nejlepší asociace.

Thoreauovo „putování kolem mé chatrče“ je natolik bohaté a inspirující, že by se zkreslilo a  omezilo, pokud by zůstalo jen u témat, které si z Waldenu přivlastnili ekologové. V jedné z patnácti kapitol knihy s názvem „Četba“ se autor pouští do vášnivé obhajoby vyučování řecko-latinské vzdělanosti v původních jazycích. Stalo by za to pár těchto odstavců vytisknout a distribuovat je před evropskými ministerstvy školství. Humanismus tryskající z Waldenu je zajisté nasáklý kalvínským puritánstvím, ale to, co se tam říká, není vůbec nepravdivé a závadné.

Pozorování přírody dochází Thoreau k odhalení skutečné přírody. Má v malíčku to, co nazývá „zlatavá gramatika přírodní říše“ a dokáže najít pravá slova, aby vyjádřil půvab krajiny. Co je potřeba k životu? Otázka, jež prochází celou knihou. A pak snaha držet se podstatného a zbavovat se všeho nadbytečného. Kdyby žil autor Waldenu s námi, byl by patrně šokován současníky a tím, co udělali z krajiny. Viděl by před sebou zástupy občanů spotřebitelů.

Čechy, pravda, nejsou Amerika, leč mají stále ještě dost půvabných koutů, kde si lze hrát na samotáře. A trochu se tam namočit na způsob, jak to dělal Thoreau před půl druhým stoletím. Přiznám se, že bych se neuživil jen z toho, co jsem zasel. V mládí to nebylo o mnoho lepší. V tom směru zůstávám se svou soběstačností na štíru. A také nestačí psát do malých sešitků deník, aby vznikla velká kniha. Potvrzuje to mimo jiné i tragická zkušenost Chrise McCandlesse na Aljašce. Náš současník opuštěn v přírodě nedokázal být soběstačný a to, co prožil, byť zachyceno (Jon Krakauer sepsal příběh v knize „Into the Wild“ a podle ní natočil poutavý film Sean Penn), bude posléze nesporně zapomenuto. Naopak Walden se vrací ke čtenáři již stopadesát let a nepřestává ho lákat k cestě za sebou samým.