Proměny jednoho mýtu

Dějiny nám nenabízejí jen kroniky událostí. Do jejich rámce se řadí i paměťové manipulace. Přítomnost se uchyluje k minulosti, aby se skrze ni ospravedlnila nebo zdůvodnila. A minulost prosakuje do přítomnosti. Falsifikace vznikají v každé době a podle okolností, aktuálních potřeb a zájmů posunují smysl dávných i nedávných událostí. Dalo by se čekat, že starší dějiny budou lákat méně k přehodnocování než dějiny novější. Vždy to tak neplatí. Křížové výpravy z 11. až 13. století svádějí i dnes k hledání paralel mezi džihádem středověku a soudobým terorismem, mezi kruciátami včerejška a imperialismem dneška. Hledače mravoučných, i když historickou skutečnost falsifikujících příkladů z minulosti, přitom neponoukají nutně jen obavy či strach z civilizačních střetů. Může být za nimi i naděje v reálnost civilizační tolerance mezi islámem a křesťanským Západem.

     Jedna z nejpozoruhodnějších epizod středověku, svádějící po staletí k fabulaci a mytizování konfliktního a mírového soužití Západu a muslimského světa, se vztahuje k setkání svatého Františka z Assisi s egyptským sultánem al-Malikem al-Kámilem na počátku 13. století. Hlasatel křesťanské prostoty, laskavosti a pokory, jenž se vydal též na misijní dráhu, přišel v roce 1219 do Palestiny. Evropští rytíři, pokoušející se v rámci křížových výprav vzít muslimům natrvalo území Svaté země, pronikli tehdy až do Egypta a obléhali Dimját (Damietta), přístav na Středozemním moři ležící asi dvě stovky kilometrů na severovýchod od Káhiry. Sultán al-Kámil se ovšem úspěšně bránil. Misionář František, jenž se vydal do místa bojů, pojal odvážný plán. Přešel frontovou linii a vyhledal muslimského panovníka. Co ho k odvážnému kroku vedlo, není jasné. Chtěl se stát mučedníkem nebo si myslel, že dokáže vladaře získat pro křesťanství? Nestalo se ani jedno, ani druhé. Pro křižácký tábor však bylo překvapením, že se vrátil od nepřítele bez úhony.

     Mise křesťanského mnicha neměla žádný hmatatelný efekt. Nezměnila nic na běhu událostí, jež později dostaly název pátá křižácká výprava. Arabské prameny o této misi zcela mlčí. Copak mohla mít nějaká návštěva jakéhosi křesťanského mystika ráz události hodné záznamu do muslimských kronik? Naopak na Západě se stal pravý opak. Setkání sv. Františka a sultána al-Malika al-Kámila probouzí fantazii a inspiruje k bujným představám. Od roku 1220 až do dneška.

     V četných pojednáních, textech a na mnoha vyobrazeních však nenajdeme nic z obsahu a průběhu návštěvy. Jedná se jen o sled obrazů, o pohyblivý portrét obav a nadějí, jež vyvolává setkávání křesťanské Evropy a muslimského Orientu. Interpretace oné události mají společný rys. Oslavují křesťanského mnicha, aniž by toho mnoho řekli o jeho muslimském hostiteli. Líčí se, jak ho nezlomily ani rány sultánových biřiců, ani lákavé nabídky a dary, jak dokázal zpochybnit opravdovost víry muslimského vladaře, neboť ho vyzývá, aby osvědčil svoji odevzdanost Alláhovi tím, že se vrhne do ohně, což al-Malik al-Kámil přirozeně neudělá. Zkouška ohněm, kterou naopak na vyobrazeních sv. Františka z 15. až 17. století podstupuje sám křesťanský mnich, podtrhuje dramatičnost doby. Obava z osmanského Turecka se v ní spojuje s hrůzou z protestantské hereze. Ale v roce 1683 jsou osmanští vetřelci vyhnáni od vídeňských hradeb a Evropa si konečně vydechne. Turci alias muslimové se mění v komické figurky v operách rokokového klasicismu a Mozartův „turecký pochod“ se stává populárním šlágrem konce 18. století. V rozverné atmosféře je najednou „mučednictví“ sv. Františka spíše pro smích. Osvícenci špičkují na adresu přísných jezuitů i naivních františkánů a Voltaire popisuje setkání Evropy a Orientu v Dimjátu jako konfrontaci fanatismu křesťanské Evropy a tolerance Saladínova nástupce (sultán al-Kámil byl synovcem Saladína, prvního muslimského vladaře, jenž dokázal porazit vojsko evropských rytířů-křížáků).

     Ale sled mystifikací a fabulací nekončí jako komická opera. V 19. století přichází po romantismu strohý verismus. Příběh o sv. Františkovi, jenž přináší světlo rozumu a víry „tupému“, i když v dané chvíli již ujařmenému islámu, vyhovuje civilizačnímu a misionářskému poslání kolonialismu. S vyčerpáním pozitivního náboje evropské koloniální expanze do islámského světa vybledá i mýtus Františka-vychovatele. Nová doba žádá nový příběh. Dnes přichází sv. František k muslimskému vladaři jako zastánce míru, aby zastavil křižácké tažení a zorganizoval dialog kultur.

     Je příznačné, že papež Jan Pavel II. zvolil v roce 1986 město Assisi za místo světových dní modliteb za mír, k nimž pozval představitele řady světových náboženství. Benedikt XVI. je k těmto ekumenickým seancím skeptický, ale přesto několik týdnů po 11. září 2001 ještě jako kardinál Josef Ratzinger neváhal vyzdvihnout postavu Františka z Assisi jako hrdinu civilizačního smiřování.

     Patří k poslání historiků pracovat na dešifrování mýtů a jejich demontážích. Ale mýty samotné není třeba za každou cenu jen proklínat. Zejména tehdy, mohou-li posloužit dobré věci. Představa sv. Františka jako pacifisty je bezpochyby daleko sympatičtější než mýty nových křižáků a džihádistů. Že se ta vize nedá historicky prokázat, je jiná věc.