Prezidentské zamyšlení

„Nemám ani patřičnou odvahu či drzost, ani potřebnou vůli se prosazovat, bez níž se politik neobejde, a chybí mi praktický instinkt, bez něhož zůstávají sebelepší myšlenky jen zbytečnou intelektuální bravurou, abych se dokázal třeba jen vžít do role prezidenta“. Nějak tak jsem reagoval na výzvu jednoho týdeníku, abych přispěl do jeho ankety svou odpovědí na otázku „co byste dělal, kdybyste se stal prezidentem“. Přesto mě ta výzva přiměla k zamyšlení, řekněme prezidentskému.

Rozumím-li našemu politickému systému, pak vidím hlavní úlohu prezidenta v tom, že  pomáhá sestavovat vládu a přispívá k jejímu dobrému fungování. Následně bych předpokládal, že prezident vládu respektuje a její rozhodování veřejně nekritizuje.

Přímá volba prezidenta vnáší do této tradice hrozbu. Dosavadní schéma může být přinejmenším zpochybněno. Prezident zvolený všelidovým hlasování dostává výrazně silnější legitimitu než hlava státu zvolená parlamentem. Nevím, zda si všichni uvědomují praktické následky této nové skutečnosti. Pokud se do čela státu dostane člověk, jenž postrádá patřičnou míru sebekontroly a schopnosti zvládat samolibost, přinese přímá volby více škody než užitku.

Jasnozřivá osobnost dosazená přímou volbu do role hlavy státu by ovšem mohla přispět k ozdravení našeho veřejného prostředí. Stane se tak za předpokladu, že si dotyčná osoba uvědomí, že byla zvolena jako reprezentant celého národa, všech občanů,  nikoliv jedné politické strany či politického proudu.  A následně bude v duchu tohoto vědomí jednat. Podle mne to znamená nikoliv poučovat a kázat, nýbrž naslouchat. Prezident by měl být působit jako smiřovatel, nikoliv jako samolibý kazatel.

Když pohlédneme do minulosti, zjistíme, že ani Masaryk jako prezident se netěšil autoritě jen kvůli svým představám. Působila síla jeho osobnosti a způsob, jakým jednal. Nezesměšňoval druhé a jejich názory, i když si o nich myslel cokoliv, neprotlačoval za každou cenu vlastní představy, zajímali ho ti, kteří s ním nesouhlasili a s nimiž mohl polemizovat, vadili mu příliš oddaní stoupenci a kývalové. Respektoval vládu a veřejné mínění se snažil ovlivňovat v pozitivním smyslu pomocí tisku. V něm se angažovala část intelektuální elity, mající za své krédo službu s cílem budovat náš stát v duchu demokracie a humanismu.

Dnes je sice jiná doba, ale poučení z Masaryka platí nadčasově. Ať je náš prezident filosoficky třeba idealistou, leč jako politik nechť je pragmatikem a praktickým člověkem. Co to znamená? Dokázat vyhledávat pro veřejnou práci lidi nikoliv jen podle jejich názorů, nýbrž  předně podle jejich praktické použitelnosti pro veřejné blaho a prospěch občanské většiny.

A protože by měl vědět, že se v politice nedocílí nic velkým vítězstvím jedné strany, měl by náš prezident povzbuzovat dobré elementy ve všech stranách. Na těchto dobrých elementech totiž záleží, kam půjdeme, nikoliv na pěstování iluze, že jednou přijde strana, které bude v sobě mít jen všechno dobré.

Aby se takové dobré prvky v politických stranách prosazovaly, k tomu prezident potřebuje se stranami soustavně jednat. Nikoliv asi příliš veřejně, neboť přemíra publicity svádí každého politika k tomu, aby začal hrál divadlo pro své voliče. Raději tedy soukromě a bez zbytečných svědků. Nehledejme v takových zákulisních debatách hned nějakou čertovinu. Jde vlastně jen o to, aby prezident silou své autority a osobnosti přiměl politiky, kteří se hádají, dohodnout se na tom, že se dohodnou. Ne k úzce osobnímu prospěchu, nýbrž v zájmu blaha, které se dotkne v dobrém smyslu většiny. Kompromis je v politice nutný, protože bez něj co zbývá? Chaos, anarchie, válka všech proti všem.

Pro něco takového je potřeba člověka s pevným charakterem, navíc nadaného trpělivostí a vytrvalostí. Ať se náš budoucí prezident třeba dívá na lidi s určitým cynismem, když ví, jak se krčí před mocí, jak žádají po moci výhody a nechají se korumpovat. Takový dobromyslný cynismus se dá prominout. Sám však musí zůstávat bezúhonný, aniž by přestal být silnou osobností. Protože bez silných osobností, schopných přesvědčit a vést, demokracie dosud vždycky, jak nás učí dějiny, propadala rozkladu. Mít vůdce je totiž stejně důležité jako mít zajištěna lidská práva.

Bylo by dobré, kdyby nás budoucí prezident dokázal vlastním příkladem učit, jak být a chovat se realisticky a že podstatou toho všeho je každodenní dobrá a poctivá práce. A také povzbuzoval lepší vztahy mezi lidmi, o kterých vypovídá i to, jak se k sobě chováme na ulici, v metru či v samoobsluze, prostě vzato v těch nejobyčejnějších situacích. Možná by mohl také občas něco říci k náboženství, kterému v očích veřejnosti znovu přitížilo politické čachrování s církevními restitucemi. Třeba to, že náboženství mělo velkou úlohu v lidské historii a v lidech pěstovalo smysl pro velké city, bez kterých by živořila kultura a člověk by pozbyl tvaru a zploštil by se.

Ale to jsou už možná na dnešek příliš vysoké nároky a tak doufejme, že náš nový prezident bude příslibem ozdravení našeho veřejného života alespoň něčím. Třeba jen tím, že nás jeho volba přinutila k pokusu udělat si v hlavě pořádek.