Pravda stoprocentní?

Je nebezpečné věřit, že máme úplnou pravdu. Vždy je v tom skryto pokušení začít ji jiným vnucovat, přesvědčovat ostatní o tom, co je pro ně dobré, a snažit se je „zvěstováním pravdy“ odvracet od nesprávné cesty, zla a špatnosti. Nezřídka jde s tím dohromady sklon vyvyšovat se nad ostatní, zesměšňovat je, případně ponižovat za to, že vidí, věří a sázejí na něco jiného než „majitelé“ stoprocentních pravd. Čas od času se mě zmocňuje pocit, že někteří kolegové blogeři zacházejí s vlastním názorem jako s absolutní pravdou, k níž mají výhradní vlastnické právo.    

Mnohé omlouvá mládí. Nepoznali ony roky, kdy se žilo pod diktátem hesla: „Kdo nejde s námi, je proti nám“, což v upocené, závěrečné fázi „reálného socialismu“ nabylo podoby: „Kdo nejde s námi, je sám proti sobě“.

Čtu-li texty dnešních horlivých „majitelů pravdy“, vrací se mi motto z eseje Zotročený duch Czeslawa Milosze, polského myslitele, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1980) a jednoho z jasnozřivých autorů 20. století. Milosz uvádí na úvod výrok starého haličského Žida: „Když se dva hádají a jeden z nich má poctivých 55 procent pravdy, je to moc dobré a není proč se tím trápit. A když má pravdu na 60 procent? Tak to je krása, velké štěstí a ať děkuje Pánu Bohu. Ale co říci o 75 procentní pravdě? Moudří říkají, že něco takového je už velmi podezřelé. No a co teprve s tím, kdo tvrdí, že má pravdu stoprocentní? Je to hanebný žvanil, strašný rabiák, největší ničema“.

Zaníceným „majitelům pravdy“ občas dojde, že něco není v pořádku a reagují. Pochybovačný vnitřní hlas buď přehlušují verbální drsností, anebo se ho snaží rafinovaně přelstít tím, že vehementní prosazování své vlastní pravdy stůj co stůj vydávají za ctnost. Jedni si na štít hrdě vpisují „politickou nekorektnost“ (zřejmě proto, že to hezky zní, dělá to dojem statečnosti, byť s tím ve skutečnosti žádné velké riziko spojeno není). Druzí tvrdí, že chtějí „vyvolat diskusi“ (zřejmě proto, aby se těm ostatním zabedněncům konečně rozsvítilo). Jako kdyby se bez přehánění a nadsázky nedalo nic sdělit, jako kdyby bez verbálních provokací na diskusi a tříbení názorů nedošlo.

Neméně nebezpečné je nevěřit ničemu. Pravda neleží, jak kdysi napsal Karel Čapek, jako „husinec na návsi“. Je třeba se za ní vypravovat s odhodláním zlatokopa a s rizikem pouhé hrstky zlatých zrnek na konci. Proto si někteří vybírají snazší cestu. Pravda pro ně neexistuje nebo je nedosažitelná. Klopotné hledání, únavné poměřování alternativ a zdůvodňování nějaké volby? I bez toho se přece dát docela dobře žít. A když o něco jde, stačí se přidat k vítězům, k většině, k tomu, co se nosí.

Existuje tedy nějaké řešení, nějaký kompromis mezi dvěma extrémy – mít, vlastnit pravdu a pravda není? Beru si na pomoc knihu Budoucnost demokracie. Napsal ji italský filozof Norbert Bobbio (1909-2004). Vyjděme z toho, že existuje množina pravd, z nichž žádná není absolutní a společné mají to, že usilují o pravdivost. A co jsou to ty pravdy? Pouhé názory, v nichž není vše ani zcela jisté, ani zcela nicotné. Pokud upřímně směřují k pravdivosti, byť s vědomím, že ji nikdy nedosáhnou, stojí za to, aby byly brány vážně. Tedy prosím jen ne absolutní a nezvratné pravdy. Jejich hlasatelům se raději obloukem vyhnout. Páchnou potížemi a neštěstím.

Nepotřebujeme jedinou pravdu, abychom mohli žít v klidu pohromadě. Z toho vychází demokracie. Jedná se o režim, kde politická rozhodnutí přijímá "většina" občanů. Nikoliv jeden, nikoliv několik (monarchie, oligarchie), ale také nikoliv všichni. Dokonce i v těch nejotevřenějších volebních systémech nejmladší občané nevolí. Demokracie není "omnikracií", není vládou všech. Není tedy všemocná a nemůže vyhovovat naráz všem.

Demokracie tedy nefunguje absolutně a navíc také nefunguje samovolně mimo konkrétní dobu a prostor. Dnes se například potýkáme s problémem, jak uchovat demokratičnost procesu rozhodování, když do něho vstupují nejrůznější neprůhledné tlaky. Anebo jak uplatňovat demokracii v mezinárodních vztazích. Demokracie navíc soustavně bojuje o přežití, neboť je vystavována novým a nebývalým jevům jako jsou třeba terorismus, globalizace či svět webu.

Zavaleni aktuálními neduhy společenského a politického prostředí, v němž žijeme, trpíme sklonem hledat viníky. Máme nezřídka dojem, že jejich pojmenováním se jaksi osvobozujeme a očišťujeme. V našich privátních procesech proti viníkům ovšem nejsme vždy ochotni dávat šanci obhajobě. Být demokratem je těžší než se hlásit k demokracii.

Nestavím se na stranu nějakého pravdivostního relativismu a povinnosti být vždy a všude tolerantní. Nedokážeme-li formulovat jasný názor a obhájit ho, demokratický dialog nenastane. A rovněž nespoléhejme na to, že zesměšňování, ponižování či nadávání nositelům jiných názorů utvoří názor náš. Hanlivý pokřik nepřidá našim argumentům na přesvědčivosti. Může pouze zastrašit.

V legitimním zanícení pro obhajobu našeho postoje bychom neměli zapomínat na to, že pravdu nemáme a ani nevlastníme a že se k ní dokážeme maximálně přiblížit. Je to zásada natolik principiální a nadčasově platná, že bychom si ji měli každodenně přeříkávat jako modlitbu. Určitě by se nám pak i pospolu žilo lépe.