Postzápadní epocha

Jistou řádku let žijeme možná nevědomky v nové historické epoše. Přinejmenším materiálně. Většina našich oděvů, nástrojů, hraček, včetně nejmodernějších počítačů, se vyrábí v Asii. Čína předstihla Japonsko a stala se druhou nejsilnější světovou ekonomikou. Nová éra se vyznačuje tím, že Západ, hrající kdysi roli předvoje, je nucen učit se žít vedle nově vzniklých hospodářských velmocí. Čína, Indie a Brazílie dosáhly jistého stupně ekonomické, průmyslové a obchodní nezávislosti. A vytrhují se z nadvlády Západu v čele s americkou supervelmocí.

Do jaké míry nová éra, které se dá nazvat „postzápadní“, mění mravy a hodnoty kultury, pro které se od let studené války říká „atlantická civilizace“? Samo slovo „civilizace“ je dnes předmětem neutuchající diskuse. Prsty v tom má nedávno zesnulý Samuel Huntington. Podsouvá se mu tvrzení, že hrozba „střetu“ civilizací je něčím, co nám připravuje neodvratitelný osud. Nikdy to takto lapidárně neřekl. Pouze upozornil na možnost či pravděpodobnost něčeho podobného. Přesto jeho úvahy podnítily vášnivou polemiku. Odpůrci islámu ji nepřestávají přihřívat. A mluví se o nezadržitelné expanzi homogenního islámu jako agresivní síle a mocnosti.

Dalo by se tomu oponovat tvrzením, že islám není jednolitou civilizací a že si své sklony k násilí vybíjí daleko častěji a více uvnitř než navenek. Lze to doložit řadou příkladů z minulosti i současnosti. Leč taková tvrzení sotva rozptýlí obavy z islámu. Už se z nich stal nástroj, který dobře slouží. Islám funguje jako užitečný strašák, o který Západ přišel rozpadem komunistické říše. A náboženská horlivost muslimů a islamistický fanatismus se zase hodí těm, kteří cítí potřebu burcovat a varovat před duchovním úpadkem a „ideovou vyprázdněností“ Evropy.

Obavy vyvolávané islámem představují výraznou vlastnost „postzápadní“ Evropy.  Jedni se bojí islámu, zatímco druzí se bojí islám a muslimy kritizovat. Vášně propukají všude, kde se objeví muslimové. Nic proti polemice, diskusím a slovním potyčkám. Leč mění-li se v politický a veřejný nátlak, nelze se vyhnout otázce cui bono, komu to slouží?

Americký prezident Obama přednesl před časem v Káhiře zásadní projev k muslimskému světu. Není dobré, když státník hovoří o náboženství. Přiznávám ovšem, že americký prezident velice jasně formuloval to, co vtahuje do hry současná diskuse o islámu a muslimech. Obama by rád rozptýlil předsudky muslimů vůči Západu a chtěl by zbavit domnělou nadvládu Spojených státu a jeho spojenců nad světem jakéhosi nežádoucího stereotypu ohledně západní povýšenosti, ať už je to věc skutečná nebo jen zdánlivá. A je to tentýž člověk, který se za to, že přiznal právo muslimům vystavět velkou mešitu poblíž místa, kde se v New Yorku zřítily dvě věže Světového obchodního centra, stal terčem nenávistné kampaně. Jedná se o kontrasty, jenž nadmíru jasně ukazují, jak citlivá je dnes otázka islámu ve světě a jaké silové konfrontace dokáže vyprovokovat. Je to vážné, ba děsivé.

„Postzápadnost“ nutí bývalý předvoj světa organizovat odlišné komunity na svém území. Zůstaneme-li u islámu a muslimů, musíme konstatovat, že se jim jako přistěhovalců v Kanadě, USA a v Evropě dostává řada výhod, které doma nepoznali. Jedna z těch zásadních je respekt k odlišnosti, či jinakosti. Přináší to nezřídka opačnou reakci. Alžířané ve Francii kupříkladu vznášejí výhrady, když jim místní správa a vládní politika staví požadavky v souvislosti s novou národní příslušností. Málokterým z nich dochází, že u nich doma by alžírskou národnost nezískal nikdo jen tak, dokonce i kdyby se jednalo o osobu, která se plně staví za alžírské zájmy.

Západ má dlouho tradici otevřenosti vůči přistěhovalcům a tato tradice ho odsuzuje k respektu vůči jiným a odlišným. S tím se nedá nic dělat. Ovšem praktikování tohoto respektu k odlišnosti a jinakosti nemůže a nesmí vést k donucování „domácích“ vzdávat se vlastních tradic a zvyklostí. Henry Laurens, francouzský arabista, to vyjádřil trochu oklikou: „Francouzský občan musí přiznat přistěhovalci stejná prává, jako má sám, ale přistěhovalec si musí být vědom toho, co je v něm francouzského“. Jinými slovy řečeno, nemůže být občanem nové země jen pro práva, ale i pro povinnosti.

Cesta k nové společnosti v postzápadní epoše je a bude i nadále lemovaná překážkami, střety a zmatky. V přelomových periodách v dějinách tomu tak bylo vždy. S trochou nadsázky by se dnešní doba dala přirovnat k 17. století, kdy se hledal náboženský smír a zároveň náboženství kryjící politiku sloužilo k válčení. Nedivím se těm, kteří se dnes obracejí k minulosti a truchlí nad úpadkem a proměnou tradic. A váhal bych označit je šmahem za konzervativce, neřku-li za xenofoby či rasisty. Stejně tak jsem snažím být zdrženlivý v soudech nad těmi, kteří horují pro rovnost v rozmanitosti. Bráním se zatracovat je předem jak zrádce národa a staré dobré Evropy. Vzdát se naděje v možnost rozumného vyjednávání se všemi, kteří mají zájem společně utvářet budoucnost našeho domova, Evropy a světa nemůže znamenat nic jiného než zemřít za živa.