Projev amerického prezidenta Obamy přednesený v Káhiře minulý čtvrtek se vítá jako nový a svěží tón vnesený do napjatých vztahů Amerika versus muslimský svět. Naznačil snahu změnit dosavadní americkou strategii vůči hrozbě, před níž postavilo demokratický Západ11. září. Leč poslouží Obamova iniciativa nesoucí se ve znamení vstřícnosti k islámu demokracii? Pokud před několika týdny hovořil papež Benedikt XVI. ve Svaté zemi řečí politiky, promluvil v tomto případě americký prezident o politice prostřednictvím náboženského slovníku. A v tom vězí Achillova pata jinak hezky znějícího proslovu.
To, co se nepodařilo prezidentu Bushovi, podaří se nyní míšenci a polovičnímu muslimovi? Má k tomu, jak se zdá, hodně předpokladů. Je mladý a mimořádně schopný, usměvavý, dobře vypadá a vzbuzuje u mnohých pozitivní pocity. Vůči islámu a muslimskému světu jde Obamovi o totéž, o co šlo Bushovi. Nabídnout muslimům prosperitu výměnou za zřeknutí se násilí. Rozdílnost je ve zvolené cestě. Bush mával biblí a na islamistický fanatismus šel s válkou. Obama chce bojovat proti náboženskému fanatismu dialogem náboženství. Zbraně kontra dialog? Zní to sympatický a kdo může být proti. Ale… bude to fungovat? Samotná volba víry jako společného jazyka k dialogu Ameriky a „muslimského světa“ se mi nezdá být šťastná.
George Bush se rozhodl k válce v Iráku, protože „Bůh to žádal“. Obamův Bůh je větší pacifista, neboť „Bůh si přeje mír“, jak jsme od Obamy slyšeli. Nic proti tomu, tím lépe a jsme tomu rádi. Přesto ani takovéto laskavě znějící vzývání „Boha“ nás nezbavuje rizik. Pokud byl Bůh za vším, co se dosud stalo, znamená to, že dnes změnil názor? Anebo má teď Bílý dům nějakou novou linku, nějaký modernější a dokonalejší spojovací kanál do říše boží? Kdo nám ale řekne, že tímto telefonem slyší Washington Boha lépe než al-Káida?
Představme si jinou hypotézu, která s Bohem naopak vůbec nepočítá. Obamovi poradci prostě nenašli nejlepšího technika, který by zajistil dobře fungující linku mezi Washingtonem a Káhirou. V amfiteátru káhirské university se nejvíce tleskalo těm pasážím z projevu amerického prezidenta, kdy citoval „vznešený, božský korán“, qur´án karím. Bylo právě takové echo hlavním Obamovým cílem? Sotva. Anebo chtěl americký prezident v duchu americké tradice, která se na islámský závoj dívá přes prizma náboženské svobody, utvrdit naslouchající v názoru, že je třeba pojmenovat společného nepřítele? Nemálo muslimů ho přece už zná. Sekularizované země, které podobně jako kupříkladu Francie, Německo či Turecko „omezují muslimkám právo“ pokrývat si hlavu.
Obamovi nelze vyčítat, že se snažil zastřít rozpory Ameriky a muslimského světa a položil důraz naopak na americko-muslimskou blízkost. Nutno se však ohradit vůči snahám sekularizaci odsuzovat či dokonce volat po jejím zastavení, snahám, které Obamův projev, jak ukazují první reakce v muslimském prostředí, povzbudil. Neboť je to právě sekularizace veřejného prostoru a nikoliv pouhý respekt k náboženské svobodě či k náboženskému pluralismu, co může rozbít ďábelský kruh, z něhož čerpá sílu fanatický náboženský fundamentalismus.
Uchylování se k Bohu v politice, jak dobře víme, zvýhodňuje ve Spojených státech náboženskou pravici. Podstatně silněji to funguje v muslimských zemích. Odvolávat se na islám ve snaze posloužit politice nikdy nepřivodí zánik fanatismu. Právě naopak. Pokud zůstává islám státním náboženstvím, nepřestanou se největší fundamentalisté vydávat za právoplatnou alternativu pokaždé, když se kterýkoliv muslimský stát, snažící se fungovat podle moderních pravidel, ocitne v krizi.
Demokratizovat muslimské země dříve, než budou skutečně sekularizovány, je proto riskantní. Máme příklady toho, jak islamismus těží ze sebemenšího demokratizačního vánku. Fronta islámské spásy v Alžírsku, Hamás v Gaze, Hizbulláh v Libanonu. Naopak Turecko ukazuje, že nejlépe se s problémem vypořádají tam, kde se nejprve sekularizuje a pak teprve demokratizuje. Když se v Turecku dostala k moci islamistická strana, musela se podřídit sekulární ústavě. Naopak v Egyptě, kde sekularizace slábne, by mohlo volební vítězství Muslimského bratrstva posloužit jako signál pro všechny, kteří sní o tom, jak ustavit v zemi islámskou teokracii demokratickým hlasováním. Jediným řešením je sekularizovat a poté demokratizovat, s tím, že k volbám nebudou připuštěny strany, které hodlají využít hlasování jen jako prostředek k ustavení jakékoliv diktatury, ať světské nebo náboženské.
Dialog lze jistě vést, pravda, se všemi aktéry ďábelského kruhu, ať se jedná o autokraty nebo teokraty. Ale za jediné podmínky – nezapomínat na ty, kteří jsou skutečnými spojenci demokratů. Ti nesní ani o autokracii, ani o teokracii. Demokraté nebudou v muslimských zemích nikdy dostatečně silní bez sekularizace. Proto je důležité oslovovat muslimský svět jazykem rozumu nikoliv jazykem náboženství. Kupodivu to pochopil německý papež a nikoliv ten, který se považuje za nejschopnějšího z amerických prezidentů. Ať už se jeví Obama a jeho „islámská politika“ jakkoliv sympaticky, Evropa nesmí připustit, aby ve vlně nadšeného obdivu zanikl hlas rozumu.
