Poslouchej arabskou ulici, jinak ti bude horko!

Existuje nějaká spojitost mezi selháním modelů integrace a islamismem či revolučním fundamentalismem? Taková vazba je zřejmá. Neschopnost integrovat, to znamená dát milionům odcizených občanů vědomí pozitivního obsahu demokratického a svobodného občanství, neschopnost vytvářet podmínky pro opravdovou sounáležitost s duchovním principem zvaným národ, má dalekosáhlé důsledky. Plodí frustraci, komunitní uzavřenost čili ghettoizaci muslimů v Evropě. Rejstřík možností ke konkretizaci smyslu života se u těchto odcizených občanů a frustrovaných jedinců zužuje a do popředí se přitom staví vzory k pochybným cestám životem nabízené radikály.  

Všichni se následně sice nestávají fanatiky ochotnými zabíjet a sami se zabíjet. Leč příznivé okolnosti k tomu, aby se někteří neintegrovaní jedinci fanatiky stali, skutečně takto vznikají. Neznamená to naopak automaticky, že harmonická integrace je jedinou brzdou vražedného fanatismu. Přesto se šance náboženských fanatiků rekrutovat adepty vraždění a sebevraždění úspěšnou integrací značně limituje.

Realita je asi takováto: pokud stát nedokáže socializovat muslimské přistěhovalce podle západního modelu demokratického občanství, přebere za něj úkol islamismus. Nikoliv však proto, aby muslimy socializoval po západním vzoru, nýbrž aby je učinil poslušnými nástroji svých plánů. Rozsáhlá síť organizaci, financovaná saúdsko-arabskými penězi a internacionálou Muslimských bratří, usilovně pracuje na islamizaci uvnitř muslimských komunit v Evropě.

V tomto rámci působí mešity, asociace, charitativní a vzdělávací instituce, jež nejsou přímo teroristické. Jejich strategie je dlouhodobá a má čtyři hlavní směry. Zaprvé získat monopol na zastupování muslimů vůči státu a veřejné správě. Zadruhé zabránit asimilaci muslimů v Evropě a to pěstování a zdůrazňováním jejich odlišné identity. Zatřetí vyvíjet stále větší nátlak na podobu národní politiky evropských zemí v oblastech otevřených konfliktů jako jsou Palestina, Libanon, Irák, Afghánistán. Začtvrté změnit postupnými kroky islamismus ve vlivnou sílu na evropské politické scéně.

Hustá síť právních institucí, kterou udržují při životě islamističtí právníci a kazatelé, se podobně jako vlivný Júsúf al-Qaradáwí, muslimský álim egyptského původu sídlící v Kataru, kde mu známá arabská televizní stanice al-Džazíra poskytuje tribunu, nespokojuje jen s poradenskou službou evropským muslimů. Nenabízí jim pouze návody, jak řešit otázky každodenního života v cizím prostředí, aniž by se dostali do konfliktu s předpisy a nařízeními šaríy. Navenek pokojní kazatelé, vyzbrojeni moderními technologiemi, jež jim dovolují oslovovat miliony zbožných muslimů, působí uvnitř svých komunit jako buřiči. Službu muslimské zbožnosti chápou jako příležitost šířit ideologii vzdoru a boje.

Netvrdím, že všichni takoví imámové nabádají muslimy k násilným akcím v Evropě. Udělali by to jednou, dvakrát, a už by měli na krku zákaz činnosti. Protiteroristické služby evropských států jsou dnes docela pohotové. Ale tím, že vysvětlují teroristické akce jako „přirozený“ odboj proti americkému „vměšování“ a sionistické „expanzi“ zvykají muslimskou veřejnost na názor, že nenávist a násilí jsou oprávněné.

Imámové revolučního fundamentalismu jdou ještě dál. Oblékají své promluvy do obnošeného kabátu „antiimperialismu“, v němž předstupují před nemuslimskou veřejnost. Představitele a mluvčí muslimských komunit sice odsuzují terorismus, ale pod tlakem radikálů zároveň jedním dechem vyzývají k „pochopení frustrace a hněvu“ arabské ulice, jež neschvaluje politiku své vlády. Ve Velké Británii si tak v době zahájení vojenských operací v Iráku, na nichž se podílely britské jednotky, dovolili představitelé britské muslimské komunity vydat prohlášení obviňující britskou vládu, že ohrožuje životy svých občanů. Smysl této petice byl jasný. Varovat demokraticky zvolenou vládu před politikou, jež nenaslouchá „arabské ulici“. Jinými slovy, nebudete-li nás muslimy brát na vědomí, tak vám zatopíme.

Je už příliš pozdě znovu nastavit laťku? Představa, že se muslimové přizpůsobí Evropě, je naivní? A bude to naopak Evropa, kdo se bude muslimům přizpůsobovat? Integrace muslimů v Evropě je už zcela ztracená bitva? Doufám, že nikoliv.  První kolo Evropa prohrála, v tom druhém by mohla alespoň remizovat. A o té naději, byť spojené s notnou dávkou váhání, ještě jednou a naposledy příště.