Pohoršení a roztrpčení

Všichni jsme dnes nějak zmateni. Čím dále tím obtížněji nacházíme své místo v nadějném čase budoucnosti. Nedejme se však strhnout těmi, kteří místo kladení otázek a snahy po jejich řešení hledají viníky.

Téma „pohoršených“ a „roztrpčených“,  žádajících „spravedlnost“, se šíří po celém světě. Jako kdyby se universální kapitalismus, kterému jsme se všichni dobrovolně upsali, nějak zadřel a nemálo lidí ztrací důvěru, že tento systém a jeho demokracie disponují schopností očišťovat se a soustavně se reformovat.

Reakce je pak zkratkovitá. Vinu nesou ti nahoře, neboť zlá vůle přece vzniká v nejvyšších patrech moci. A tak problémem Evropy jsou Merkelová a Sarkozy ... problémem Česka je Kalousek, Nečas a také Klaus samozřejmě, jako před nimi Paroubek, Zeman atd. Skutečně, o tom, že těmi příslovečnými „žábami na prameni“,  jsou ti nahoře, je přesvědčeno stále více lidí.

Demagogie populistů zneklidňuje, ale neživí ji jen oni sami. Přispívají k ní nemalou měrou rovněž vrstvy společnosti, které si nežijí špatně, ale potřebují se nějak odlišit od „zkorumpované politické reprezentace“. Ve Francii se jim říká zpravidla „bobos“, rozuměj „bohémští buržousti“. Sklon pěstovat „boboismus“ před nedávnem přihřála útlá knížka Stéphana Hessela „Buďte pohoršeni!“. Sympatický stařík milého vzhledu, kdysi osobnost protifašistického odboje  a dnes stále čiperný více jak devadesátník, popichuje nespokojené občany a především mladou generaci v duchu jednoduché úvahy. Jste-li nespokojeni, dejte to najevo, protestujte a braňte se! Buďte pohoršeni!

Nu, zní to přirozeně a líbí se to. Hesselova knížka už byla přeložena z francouzštiny do mnoha jazyků. Vystihuje náladu zmatených součastníků a dává jim něco jako návod k jednání. Leč tento patrně upřímně vyjádřený názor nabývá v prostředí „bobos“, kterých je dnes v Evropě zřejmě nemálo, podobu narůstajícího echa. Ladí mnoha uším a dává pocit, že cesta k nadějným zítřkům se otevřela. Stačí ukázat zkorumpované politické elitě občanskou sílu.

Háček je ovšem v tom, že „boboismus“ je sice možná hezký na poslech, ale zároveň příliš roztržitý, aby dokázal řešit stávající potíže. Ostatně, jako vždy platí, čím větší nadšení zpočátku, o to rychlejší jeho vychladnutí. A potíže, jak známo, nikdy nezmizí jen tím, že se parta u moci vymění. Efemerní případ Hesselovy iniciativy by patrně zůstal pouze anekdotou, pokud by ho nedoprovázelo několik politiváníhodných záležitostí.

Především vyzvedávání příkladu někdejšího válečného odporu, resistence, jako vzoru pro dnešek. A pak fixace pozoruhodně orientovaná na blízkovýchodní téma spojené s kritikou Izraele. Hessel vzdor svým rodinným kořenům vybarvuje obraz známého konfliktu téměř dětinsky. Je to pro něj něco jako zápas nevinných Palestinců se Zlem, které ztělesňuje židovský stát. Co na to říci? Hesselově osobnosti něco takového není důstojné.

Pokud někomu jde o palestinský stát, jak to, že je schopen připisovat Hamásu umírněnost?  Tento islamismus si přece takový stát nepřeje. Hamás sní o zřízení emírátu v Palestině namísto Izraele. Existují dvě verze palestinských aspirací, mezi nimiž je třeba volit. Avšak Hesselova knížka, alergická na každou problematizaci, chce vidět tužbu jen jedinou. Je údělem přemýšlivého člověka, který se rozhodl oslovit veřejnost, svět si zjednodušit? Jinak nebude pochopen? Asi ano. 

Jde jen o to, jak zjednodušovat, aby to bylo ku prospěchu věci samotné. Politika statu quo, kterou zvolilo současné izraelské vedení, je nejen kritizovatelná. Je zoufalá, ba ubohá. Ovšem na druhé straně nelze nesdílet rostoucí úzkost mnoha Židů. Vychází ze zneklidňujícího jevu.  Nemalá část veřejného mínění světa si myslí, že Izrael je zhoubný nádor hodný likvidace. Dnes mají mnozí za to, že radikální islamismus se živí především z blízkovýchodního konfliktu a že by stačilo, aby Izrael ustoupil a byl by pokoj. Je to jednoduché, leč laciné a zavádějící.

Násilí v muslimských společností nevyvěrá z existence Izraele. Vychází z disproporcí těchto společností.  Jedna z těch zásadních jsou ženy soustavně stavěné na vedlejší kolej. Ženám se vymezuje přesná úloha, údajně důležitá a záslužná pro veřejné blaho, a zároveň se jim bere osobní svoboda. Pěstuje se dojem, že ženy mají jasné poslání vůči společnosti i rodině, že v některých záležitostech mají výsadní právo rozhodovat, leč právo odpovědnosti za sebe samé se jim nepřiznává. Povstává z toho začarovaný kruh frustrací svírající soužití mužů a žen, vyvolává to zřetezení hysterií a neurvalostí, formálností a předstírání, hrdosti navenek a zbabělosti uvnitř.

Nemá to nic společného s izraelsko-palestinským konfliktem. Ten odjakživa slouží jen za prostředek k přehlušování neřešených domácích problémů. Nezbývá než doufat, že neutuchávající vlna vzpour a revolt procházející arabským světem současnosti se těchto sedlin společnosti dotkne a jejich zahnívající pach vymete a vyvětrá.

V tomto širším celosvětovém kontextu  se ukazuje, že vzpoura „pohoršených a roztrpčených“ nemůže vést k ničemu zásadnímu, bude-li stavěna jako protest „dobrých“ proti frontě „zlých“. Má smysl jen tehdy, dokáže-li zatřást vším, aby to, co uschlo a stalo se veteší, vypadlo, bez ohledu na to, zda se to usadilo nalevo nebo napravo, nahoře nebo dole. Svět si zaslouží inventuru, která vyřadí zbytečné, dusivé, zavádějící, vše, co bere svobodu, nebo ji tak či onak dávkuje, a zároveň ponechává volné pole svévoli. Nárokovat si v této potřebné inventuře místo těch jedině spravedlivých je lákavé. Něco takového nese ovšem riziko, že to skončí fraškou nebo katastrofou.