Podkarpatské črty 3

Šanci něco sdělit nabízejí obvykle hřbitovy. Už na počátku jsou vypočteny na věčnost, takže se jim zpravidla daří přečkat o něco déle než věcem stvořeným s myšlenkou na obyčejný život. Při našem podkarpatském putování mlčely, zarostlé neproniknutelným hložím a bodláčím.

Konec epochyzdmuller

Ze „Zlaté Prahy“ vyrážíme brzy po ránu do Iršavy. Nějakých 40 km trvá necelou hodinku. Raději opatrně, místní jezdí občas „divoce“. Iršavské náměstí postrádá ducha. Masivní stavby úpadkové fáze sovětské éry mohly sloužit leda sekretariátům. Dnešnímu životu spíše překážejí. Nevzhledné a špatně stárnoucí. Novotou září opravený kostel, druhý se na opačném konci prostranství ještě opravuje.

Ve venkovním stanu, s reklamou na pivo Oboloň, sloužícím za nálevnu i kavárnu, si poručíme ranní „napoj“. Obracím se na „děvušku“ s dotazem, zda „možno kušať?“ Žádná odpověď, žádná reakce. Zřejmě nerozumí, nebo nám nehodlá vysvětlovat, že nabízejí pouze „HANO´I“. Nějak tak jsem to včera četl na jednom jídelním lístku, neboť azbukou psané P tam vypadalo jako N. „Představ si, včera se mi zdálo, že ukrajinsky se řekne „nápoj“ „hanoj“. Není to nějak divné?“. Srdečný smích. Alespoň veselý start do nového dne, když se s námi obsluhující „děvuška“ nechce zdržovat, natož aby se usmála.

Nebyly všechny Iršavanky stejné. Tak, na kterou jsme vyrukovali s otázkou „kde nachoditsja póšta“,  nás k hledané budově laskavě doprovodila. Cestou sice mlčela, ale efekt její služby byl stoprocentní. Na krásně zařízeném poštovním úřadě bylo kupodivu pusto. Jen tři ženštiny za přepážkou. Přijaly nás vřele, i když  prodej třiceti známek se jim pak stal poměrně složitou operací. Přesto srdečnost nepozbyly a ta nejkurážnější z nich, vědouc, že jsme z Čech, se s námi loučila pozdravem „Nashle!“

Na protější straně v dalším baru jsme spatřili pečené útvary, z nichž se vyklubaly chutné sladké bochánky z kynutého těsta se švestkovou náplní. Snědli jsme dvě a k tomu jablečný džus. Milá paní za pultem nám dala odvahu se zeptat, co se dá v Iršavě zajímavého vidět. Pravila na to rezolutně: „Tady není nic!“ a když s tou otázkou šla na dva pány u blízkého stolu, reagovali na její beznadějnou reakci jen souhlasným pokyvováním: „V Iršavě to nestojí za nic!“

Když tedy nic, tak jsme se to nepokoušeli zpochybnit. A vydali jsme se z Iršavy na Bilki. Zajímalo nás podívat se tam na místní nádraží. Odtud se kdysi vyráželo na cestu k novému životu. S laciným papírovým kufrem, zakoupeným v Iršavě, a s několika hruškami v kapse. Najdeme tady z minulosti víc?  Mladík u odbočky z hlavní silnice se tváří udiveně. „Železnodarožnyj vokzal?“ Zřejmě tady vlak nikdy neviděl. Jako včera nám za informátora poslouží stařík pasoucí u silnice krávu. „Ano, nádraží bylo tam, co stojí ty nové domy“. Nádražní budova je dávno pryč. Zbyly jen travou zarůstající koleje úzkorozchodné trati. Železnice tady skončila před víc jak patnácti lety.

Domek obrostlý révou připomíná nádraží. Člověk by tomu hned uvěřil. Vychází odtamtud nějaký muž. Zdravíme a ptáme se, co je to za domek. Není to bývalé nádraží? Nikoliv, tady se rozdělovalo uhlí. Ano, ještě tu zbyla autováha. Dnes už se uhlí nedistribuuje. Všem proudí k domkům zemní plyn. Nad zemí ve žlutě natřených trubkách, po kterých se často pne vinná réva a mnohým místním slouží za základ pro stinnou přírodní pergolu na dvorku. Vzdát se plynu z Ruska? Nesmysl. Začít s ním šetřit? Vždyť je tak levný! Přijmout světové ceny? Příliš velké riziko. Nechcete být svobodní? Máme nezávislost a život, to je přece klid a spokojenost v rodině.

Na mírném kopečku před obci je hřbitov. Mrtví měli hledět k horám a tak leží na kopečku. I na smrt nemocní se prý vynášeli před stavení, aby ještě naposledy spatřili kopce. Skončila snad tady osoba, od níž se táhnou stopy k řadě míst v Evropě? Pro jedny maminka a pro mladší babička. Předstihla plynové komory Osvětimi. Tuberkulóza. Lékař z Berehova dorazil po dvanácté. „Nedá se nic dělat“, pravil. Staré části „svatého pole“ zarůstají a novým nájemcům se v křovinách a bujném kapradí vysekávají čerstvé parcelky.  Křížky, nedohořelé svíce, prázdné lahve od vodky. Slunce pálí a křoviny drásají nohy a ruce. Třeba tam dál v neproniknutelném houští se skrývá to, co může zůstat z lidské bytosti v zemi, když duch přejde do vzpomínek žijících. Třeba na tom vršku, s výhledem k pásmu kopců měli právo na svůj okrsek ti, jejichž kosti nekončí pod křížky... kdo ví, nepoví, a vnuci nevědí nic.   

Mohu tady vůbec něco najít a pochopit? Tady, kde se život odbývá v jakémsi bezčasí? V kraji bývalých tratí zarostlých travou, obcí bez označení a ztracených hřbitovů bezejmenných. Nikoho to nevzrušuje. Anebo zdejší nemají čas na staré časy myslet? K čemu hned soudit. Cožpak i my nežijeme prézentně? Je to tak současné, tak normální. Jen ty zdejší předimenzované novostavby, ještě nedokončené a už se rozpadající, prozrazují něco o nedějinnosti… o stavu, v němž současnost v bezdějinní hrozí zmatenou budoucností.