Podkarpatské črty 1

„Vydat se na Ukrajinu… k tomu tě mohly vést asi jen pracovní důvody nebo nostalgie po předválečném Československu“, slýchávám nezřídka od chvíle, kdy jsme se vrátili z cesty na Východ. Ani jedno, ani druhé, nebo vlastně obojí. Ale ještě něco navíc. Možná to nejdůležitější. Zvědavost. Aby bylo jasno.  

Kouzlo polonin, když se den vydařízdmuller

Do více stran nás to táhlo. Na západ do Lvov s polskou tradicí, do ukrajinského středu s Kyjevem a mohutným Dněprem a na jih do Oděsy, kterou nás Čechov a Ejsenštejnův Křižník Potěmkin už v mládí učili pokládat za ruskou. A Podkarpatsko? Tam jsme mířili nejen se vzpomínkou na Nikolku loupežníka, na smutné oči jedné Hanele a na Juraje Čupa, který zabil Máriju Matejovou „zlým duchem posedlou“, karpatské hrdiny natrvalo zvěčněné literárním mistrovstvím Olbrachtovým a Čapkovým. Hnala nás silná touha. Poznat a ohledat místa, kam sahají kořeny několika blízkých lidí.

Ukrajina je nám příbuzná víc, než si přiznáváme. Její západní část patřila kdysi ke státu, v němž žili naši předci jako poddaní habsburského císaře. Když Rakousko-Uhersko rozpadlo, připadl novému Československu kus toho území, do něhož kdysi zasahovala Střední Evropa. Podkarpatská Rus. Jazyk vyplazený na východ a vyoblený kopci karpatských polonin, jež se jižními svahy obracejí do maďarským a rumunských rovin.

Nejen historická geografie nás sbližuje s touto západní „okrajinou“ Východu. Už pár nejběžnějších slov dokáže udělat radost. Není to ani maďarština, ani rumunština. Od těch, co mají ukrajinštinu za mateřský jazyk, nás jazykově nedělí velká propast. Dej zvyknout uchu a měj trochu trpělivosti! Neříkám, že to jde pokaždé, ale často ano. I znalost ruštiny pomůže s dorozumíváním. Pravda, nikoliv s každým a v jakékoliv situaci.

Let do Kyjeva byl klidný. Žádné velké turbulence a pak hladké přistání. Venku parné červnové poledne. Uchylujeme se do stínu, který nabízí restaurace, „traktir“, u budovy pro příjem a odbavování vnitrostátních linek borispolského letiště. Ukrajinská kuchyň není špatná, nebo lépe, je výborná. Sotva na ní najít nějakou vadu i tady, kde se jen prochází, nebo se hodinku či dvě čeká na další spoj. Popíjím čaj a odháním neodbytnou mouchu. Asi jediná „moucha“ v tomto sice nijak ohromujícím, ale funkčním a čistém prostředí, s obsluhou, která se dokáže dokonce i usmát.

Do Lvova přilétáme malým dvou vrtulovým strojem pro nějaké tři desítky pasažérů po podvečerní bouřce. Letištní plocha je mokrá a po nebí, přecházejícím z modra do růžové, se táhnou šmouhy šedých mraků. Bum, bum, bum, .. tvrdší přistání, pravda, ale jsme u prvního cíle. V letištní budově s jasnými rysy předválečného sovětsky dekorativního konstruktivismu čeká s cedulkou Oleg z místní pobočky půjčovny automobilů Budget. Další příjemné překvapení. Stejně jako letenky i pronájem vozu zařídilo spojení po internetu. To se to dnes cestuje, pánové!

Trochu zdlouhavé administrování a papírování v pobočce automobilové půjčovny. Ale nakonec sedíme ve skoro nové Škodovce Oktavii a „džepéeska“ nás neomylně vede k hotelu Dnistr. Nu, abych byl upřímný, v centru historického Lvova se na hrbolatých dlážděných ulicích a uličkách navíc s tramvajemi trochu motáme. Stačí ovšem zastavit a zeptat se. Nikdo pomoc neodmítne.

Cesta ze Lvova do Mukačeva uběhla následující den hladce a rychle. Nová silnice a jen poblíž Lvova sem tam nějaké zpomalení kvůli menší zácpě. Pak už pohodlná jízda, dovolující sledovat okolí. Haličská rovina se po nějakých devadesáti kilometrech začíná vlnit a zvedat. Dvacet kilometrů a na scénu vstupují louky, lesy a stavení Verchoviny. A po další stejně dlouhé jízdě hraniční sedlo s výhledem do Podkarpatska.

„Zakarpatska oblasť“ hlásí cedule u silnice a dřevěná konstrukce stojící vpravo u silnice. K hotelu, který na blízkém kopci vypadá velkolepě, vede strmá a vodou vymletá cesta. „Dáme si kávu!“ Marně. Stavení, budované zřejmě s příliš velkýma očima, je zavřené, vypadá nedokončeně a snad je i opuštěno. Znamení čehosi, co nás bude provázet po celou naší cestu. Rozmach na začátku, skromnější realizace a absence finiše. Pečeť neklidné doby anebo rys mentality?