Pod popelem doutná oheň

Dlouho jsme pokládali islám za něco jednolitého a muslimy za celistvou masu. Dnes víme, že to tak úplně neplatí. Podle zpráv z Iráku už víme, že tam mezi sebou soupeří muslimové dvou hlavních větví islámského náboženství a to sunnité a šíité a že jejich spory mají čas od času hodně krvavou podobu. Pokud bychom dělali přehled současných hrozeb náboženských válek, nenávist mezi sunnity a šíity by figurovala v popředí.  

Skutečnost, že konflikty jsou především politické, že v nich jde o velice pozemské a zhola mocenské zájmy, pro něž jsou teologické rozdíly, formulované před staletími, pouhou záminkou, nehraje nijak velkou roli. Úporná snaha muslimů strhávat hranice mezi světským a duchovním vede k tomu, že se politické a náboženské slévá do té míry, že i samotní muslimové často nedokáží rozeznat, zda se hádají, nenávidí se nebo mezi sebou válčí z primárně politických nebo náboženských důvodů.

Jak velí muslimský zvyk, sedmý a čtyřicátý den po skonu věřícího se na nebožtíka vzpomíná v okruhu jeho blízkých. Nebylo tomu jinak ani v případě Imáda Mughníji, onoho „teroristy bez tváře“, který podlehl na následky atentátu 12.února letošního roku v Damašku. Jeho rodná strana, libanonský šíitský Hizbulláh, pro níž byl dotyčný cennou veličinou, si ho podle náboženské tradice náležitě připomněla. Obě data posmrtných tryzen prošla ovšem v tichosti na Bahrajnu, stejně jako v Kuvajtu, byť tamní šíité Mughníju bezprostředně po jeho smrti nemálo oplakávali. Ani v Iráku se žádné velké shromáždění nekonalo. I když tam by taková akce zapadla mezi jiným projevy komunitní šíitsko-sunnitské nesnášenlivosti.

V ostatních arabských zemích panuje obava z rozporů mezi vyznavači sunnitského a šiitského islámu. Odlišnosti se raději nevyhrocují, není-li to nutné. Přesto se čas od času objevují případy podrážděných reakcí sunnitů, zejména od doby, kdy se Íránská islámská republika snaží stát regionální velmocí. V loňském roce saúdskoarabský král Abdulláh dokonce dvakrát varoval před íránskou náboženskou, rozuměj šíitskou, horlivostí.

Není náhodou, že toto varování přišlo po letní válce v Libanonu v roce 2006, při níž se střetla izraelská armáda s Hizbulláhem. Válka sice silně poškodila Libanon, ale muslimský svět neváhal vzdor tomu mluvit o „vítězství Alláhovy strany“. Vlna sympatií pro toto šíitské hnutí zaplavila muslimy po celém světě. Íránský režim se pak pokusil nabídnout této prošíitské náladě záštitu. Logicky to uvedlo saúdskoarabského monarchu, z titulu ochránce posvátných míst islámu Mekky a Medíny významného garanta sunnitské ortodoxnosti, a jeho arabskou družinu do stavu bdělosti.

Emoce vyvolané v Teheránu atentátem na Imáda Mughníju, přední figuru Hizbullláhu, potvrdily obavy v sunnitském prostředí. Íránská delegace, jež dorazila na pohřeb teroristy v Libanonu, byla složena ze zástupců všech významných íránských institucí, včetně zástupce nejvyššího duchovního vůdce ájatolláha Alího Chameneího. Po řadu dní se v Teheránu a velkých íránských městech pořádali tryzny k uctění zemřelého „mučedníka“. Libanonská Alláhova strana je rozmazlovaným dítkem Islámské republiky a Imád Mughníja byl jednou z vizitek této rodové větve.

Vzdávání holdu mučednictví libanonského šíity má svou odvrácenou tvář. Ačkoliv se Hizbulláh snažil vylíčit svého zabitého vůdce jako vzor a vyzvednout ho na oltář hrdinů islámu, nebylo všude v arabském světě zapomenuto, co má na svědomí. Ve skutečnosti byl podezírán a dokonce i obviněn z řady teroristických akcí.  V Kuvajtu zkomplikovala Mughníjova dvojí role připomínkové oslavy a její šíitské aktéry a účastníky postavila do pozice podezřelých spolupachatelů. Zesnulý je totiž spojován s únosem dvou kuvajtských letadel a atentáty spáchanými v emírátu před čtvrt stoletím. I když se země na přelomu zimy a jara soustředila na předčasné legislativní volby, na aféru „teroristy bez tváře“ se v Kuvajtu nezapomnělo. 

Na žádost čtveřice advokátů byli zbaveni imunity dva kuvajtští poslanci, kteří se účastnili tryzny za zesnulého teroristu. Adnán Abd as-Samad a Ahmad Larí byly už předtím vystaveni protestům ostatních poslanců, především sunnitů, a vyloučeni z poslaneckých výborů, v nichž zasedali. Po ztrátě imunity byli několik dní ve vazbě a podrobeni vyšetřování. Nyní jsou vyšetřováni na svobodě a čelí obvinění z příslušnosti k údajnému kuvajtskému Hizbulláhu.

Na Bahrajnu nevyvolaly vzpomínkové oslavy v souvislosti s úmrtím Imáda Mughníji tak prudké reakce jako v Kuvajtu. Situace je tam přesto napjatá. Írán si činí nároky na toto malé království a tamní šíité, kteří mají většinu, se opakovaně bouří. Obviňují sunnitské vládce z falšování demografických statistik, pokud jde o velikost bahrajnské šíitské populace, a tvrdí, že vláda nabízí tajně občanství sunnitům přicházejícím odjinud.

Zbytek arabského světa a většina sunnitů, s výjimkou palestinských islamistických organizací, zavražděného šíitského teroristu neoplakávali. Sympatie pro libanonský Hizbullláh, projevující se těsně po letní válce v Libanonu v roce 2006 ve všech muslimských skupinách bez rozdílů, vyprchaly. Heroická tvář Hizbulláhu vybledla v souvislosti s tím, jak se Alláhova strana začal chovat na domácí libanonské scéně. Namísto očekávaného šíitsko-sunnitského smiřování, nastal pravý opak. Rivalita dvou regionálních center – Saúdské Arábie a Íránu, se přenáší do země cedrů. A tamní sunnitské a šíitské politické formace jsou připraveny plnit scénáře sepsané v Teheránu a Rijádu. Pod popelem doutná oheň. Bez ohledu na potřeby vlastní země a těch, kdo tam žijí.