Oslava bezvážnosti

Kunderův čtvrtý román psaný francouzsky se objevil na knižním trhu Francie počátkem letošního dubna. Kniha s názvem „Oslava bezvážnosti“, opatřena autorovou kresbou na prodejním obalu, se dostává ke čtenářům v původním znění po své loňské premiéře v italštině.

Spisovatel, který letos oslavil pětaosmdesátku, se novým opusem asi naposledy obrací k dnešku, který ho dráždí a před jehož vtíravě agresivními projevy prchá. V tomto inventáři soudobých projevů odcizení shrnuje Kundera své hlavní myšlenky a utkvělé představy o dnešním člověku a společnosti. Příběh, na první pohled nedramatický, i když nikoliv nudný, odráží ovšem nejen skepsi člověka, kterého formovaly zkušenost a zážitky z 20. století. Nad úzkostí z existence se vznáší nepatetická chvála přátelství.

Strohou dějovou linkou se autor připodobnil malíři, který jednoduchou čarou zachytí jen to nejpodstatnější, co je nutné, aby zobrazované promluvilo. Z lakonických skic banální každodennosti hrdinů prosvítají obrysy varování. Pokud je lidský úděl brán coby neúnosné břemeno, narůstá pokušení pomoci si od něho zakazováním nebo únikem do soukromých světů iluze. Ztrácí se lehkost nadhledu a sdílená radost, chřadne nezáludnost smíchu a obludně obrovití perspektiva, kdy vše natolik těžkne vlastní vážností a významem, že nic nemůže být jen tak dovoleno. Proroctví autora Žertu se vznáší nad stránkami románu jako balacující provazochodec. Na způsob pírka padajícího od stropu jakoby z nebe, po němž se bezúspěšně sápají v jedné románové scéně paže účastníků jakési společenské „party“. Pírko, andělské znamení, dotek milosti, na něž svět příliš zatížený vlastní vážností dosáhnout nemůže.

Francouzský „esprit“, jak se tomu říká, spočívá v tom, že se o věcech vážných mluví nevážně a o věcech nevážných vážně. Osvojil si snad Milan Kundera, „exilový Francouz“, onu starou dobrou nezaměnitelnou tradici elegance povznášející lehkosti? Anebo jsa hříčkou dějinných absurdit, které potkával od svého nárození v roce 1929 a kterými prošlo jeho rodné Československo, se naučil pohrávat si s individuálními příběhy jako se zrcadly odrážejícími okolní svět?

V „Nesnesitelné lehkosti bytí“ uvedl na scénu odraz města sevřeného strachem. Lehkost jeho „Oslavy bezvážnosti“ není opřena o nic. Hrdinové příběhu přišli neznámo odkud, aby odešli neznámo kam. A hledat smysl ve společnost, která je obklopuje, nemá smysl. O absurditě této dnešní společnosti mluví už to, že sama vidí a měří život doslova i přeneseně přes pupík, vlastní i těch ostatních.

Krátký text je složen ze scének, které se odehrávají v prostředí pařížské Lucemburské zahrady. Kříží se tu kroky a promluvy čtyř přátel. Alain, Ramón, Charles a Kalibán. Procházejí se, sledují lidi okolo, baví se, rozprávějí a vedou čtenáře od potíží Stalinových přátel s prostatou k mladým dívkám v rozpuku mládí. Alaina přitahují ženské pupíky, odhalované bez uzardění oděvní módou. Shledává v nich nové centrum zbanalizovaného erotismu. Ramón má rád výtvarné umění, leč odrazují ho nekonečné fronty před výstavními síněmi a muzei. Charles se vyžívá v historkách ze Stalinova života. Dozvíme se od něho, že „tatíček sovětských národů“ měl smysl pro humor. Asi tak groteskní jako byla jeho vražedná posedlost. Kalibán, nezaměstnaný herec, kdysi kvůli své tmavší pleti obsazováný do stejnojmenné role v Shakespearově Bouři a přáteli následně takto přejmenovaný, se baví tím, že ze sebe dělá pakistánského sluhu. Hovoří smyšleným jazykem, kterému nezasvěcenci nerozumí. Směšné přestrojení k beztrestnému sledování grotesknosti malého lidského světa.

Kladou si svůdné, nesmyslné a melacholické otázek. Je kultura tím, co zbývá, když se všechno ostatní zapomnělo? Když se zrušily vzpomínky a sny je posledním stéblem k záchraně humor. V epoše, která ztratila paměť, už nezůstává nic víc. Nepřipomíná to Kunderův povzdech: „Staří zapomenou a vnuci nevědí nic“? A podobné vyznění předchozích knih autora: pouze fantazie a humor dovolují zakrýt lidskou marnivost a bezvážnost života? Jak podivínské shrnutí celého autorova životního díla. Směšnost inspirovaná naší dobou, která je komická tím, že ztrácí smysl pro humor.

Kunderův hlas se bez velkého váhání čtenáře vtěluje do postavy Ramóna. A jeho evangelium? Mít sílu a odvahu dělat si legraci ze všeho ve společnosti tyranizované „agélastos“, těmi, kteří se neumějí smát, kteří jsou přesvědčeni, že pravda je jasná a že všichni lidé myslí a musejí myslet stejně. „Už dávno jsme pochopili, že není možné převrátit svět, ani ho předělat, ani zastavit jeho nezdařilý pohyb vpřed. Je na to jediná možná reakce: nebrat svět vážně“. Tak praví Ramón a dodává: „Hegel ve své úvaze o komice tvrdí, že pravý humor nelze oddělit od dobré nálady. Nekonečně dobrá nálada, doslova „unendliche Wohlgemutheit“. Nikoliv posměch, nikoliv satira, nikoliv jízlivost. Jen z výšin nekonečně dobré nálady můžeš pod sebou sledovat věčnou pitomost lidí a smát se tomu“.  A podle Ramóna právě takový smích vyjevuje bezvážnost naší doby, bezvýznamnost, která je všudypřítomná i tam, kde ji nikdo vidět nechce. V hrůzách, v krvavých bojích, v nejhorších neštěstích.

Kunderovy názory znepokojují až do chvíle, kdy nechává do děje překvapivě vstoupit hosta z dávných desetiletí. Stalin, velikášský satrapa, si cynicky pohrává se svými přisluhovači. Vysmívá se z plna hrdla jejich dětinské odevzdanosti, když je nutí věřit nesmyslům, které jim rozverně vypráví. Gigantická říše Stalinova, chiméra, kterou si celý svět zvykl brát vážně, ztrácí masku tragédie a nasazuje si masku směšné absurdity. Slavný generalissimus  pronásleduje své stranické posluhy až do kremelských pisoárů, aby se tam ve skrytu bavil tím, jak se pohoršují nad jeho lhaním.

Jen bezvýznamný Kalinin, předseda Nejvyššího sovětu a tedy držitel neméně bezvýznamné funkce v sovětské stranické hierarchii, postává stranou a nenadává. Komickou roli pro Stalinovo obveselení už vykonal. Jeho urinární inkontinence mu nedovolila přežít Stalinem schválně protahované dívadlo bez úhony. Za cenu úlevy si nedůstojně nadělal do kalhot. Velký sovětský vůdce ho za tuto hrdinskou oddanost a lidskou slabost zároveň odměnil navěky vepsáním Kalininova jména do nového názvu bývalého Königsbergu.

Není docela jasné, zda tímto opatřením měl být znevážen německý filosof Kant, s jehož životem a dílem bylo historické město Königsberg spojeno, anebo šlo o vizionářskou předzvěst éry bezvážnosti. Leč síla umění a literatury nespočívá, jak známo, v tom, že dodá jasné odpovědi a přesné návody.  Magické nadání obveselit a dojmout šikovně propojené sdělně lakonickými myšlenkami a téměř aforistickým jazykem dělají z četby „Oslavy bezvážnosti“ zážitek. Neodvažuji se tvrdit, že je to kniha pro každého. Asi jako hudba Janáčkova, Kunderova hudebního oblíbence. Počítá, obrazně řečeno, s připraveným uchem.