Občanský smír a rozumná víra

Náboženství se vrací na politickou scénu evropských zemí. Francouzský týdeník Courrier international tomu věnuje své poslední číslo. Nejde výhradně o země se silnou katolickou tradicí jako jsou Španělsko, Itálie a Francie. Pozorovatelům neunikla ani Česká republika. Bude Klaus zvolen díky Bohu?, ptá se v Praze Klaus Brill z německých novin Süddeutsche Zeitung. Spekulovat mu umožnili někteří čeští křesťanští demokraté ochotní nabídnout občanským demokratům hlasy pro jejich favorita výměnou za vstřícnost vůči církvím v konečné fází vyjednávání o restitucích církevního majetku.  

Zastánci hypotézy, že pravice a oltář se pokoušejí rozdělit si znovu role a uzavřít novou alianci, jež by mohla ovlivnit dlouhodobě Evropu, mají na co poukazovat. Ve Španělsku vstoupila katolická hierarchie do kampaně proti socialistům před parlamentními volbami, které se budou v zemi konat 9. března. V Itálii pracuje církev na obnově svého vlivu na veřejné otázky přes důraz na morálku a hodnoty rodiny. Ve vlasti republikánské laickosti, ve Francii, opouští prezident Sarkozy náboženskou neutralitu, k níž ho zavazuje funkce šéfa francouzského státu, a chválí náboženství jako základnu morálky a civilizace.  

Ale jako nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, nelze počítat ani s tím, že to, co už tu kdysi bylo, se může zcela obnovit. Demokracie, názorová svoboda a nenáboženskost veřejného prostoru jsou v Evropě již hluboce zažitými hodnotami. Obnova nějaké autoritativní morálky se jeví jako něco velice nepravděpodobného. Přesto je zřejmé, že náboženskost se do moderních společností vrací. Proč? Je to reakce na dopady moderního a soudobého světa.

Před více jak rokem pronesl papež Benedikt XVI. na universitě v Řezně zásadní projev. Pontifex maximus vyzval v září 2006 tři velká monoteistická náboženství k návratu na veřejnou scénu, opuštěnou moderními ideologiemi. Příkladem by měla jít sama katolická církev. Podle papeže se má o co opřít. Dokázala nalézt cestu ke smíření víry a rozumu. Takovou inspirací by neměl pohrdnout ani islám. Muslimové, doporučil papeže, by se měli vrátit k rozumu a přestat ho utápět v krvi.  

Máme pravděpodobně co dělat s průvodním jevem procesu globalizace. Svět je mnohem menší tím, že myšlenky, zboží, peníze i lidé cirkulují snáze. Sbližování je příjemné i nepříjemné zároveň. Chceme se otevírat, ale současně se tomu bráníme. Ruku v ruce s tím běží konkurence na trhu idejí. Den ode dne je drsnější. Radikálně se mění tradiční náboženská geopolitika. Nejvíce katolíků je dnes mimo Evropu a buddhismus nachází nová centra ve Švýcarsku. V minulosti se hlavní náboženství těšila z monopolu ve svých tradičním oblastech. Napříště bude čím dál obtížnější obhájit právo na výlučnost v té či oné zemi, na tom či onom území.

Katolická církev je nucena na svých někdejších územích soupeřit s bohatšími a útočnějšími protestanty, především evangelisty. Podobně se děje s různými skupinami islámu, které se vracejí na území, odkud byly vypuzeny. Tradiční náboženská vyznání ohrožují sekty, synkretické věrouky na přání, církve rychlého ukojení duchovního hladu, produkty orientální spirituality, stejně jako literatura určená na rozvoj osobnosti těch z nás, kteří bloudí. Konkurence je velká a je třeba se bránit zuby nehty.

Ústup velkých politických a ideologických světonázorů, vítězné tažení ekonomického materialismu jako měřítka společenské normality a blahobytu jako vodítka chování, ale zároveň s tím jdoucí nejistoty a nebezpečí, pociťované stále citelněji, zejména tehdy, když se najednou ztrácí půda pod nohama a mizí jasně narýsované perspektivy. To vše přispívá k rozšiřování úhoru, jenž probouzí touhu po náboženskosti ve společnostech, jež se kdysi natrvalo upsaly sekularizaci. 

Co je to vlastně sekularizovaná společnost, co je to sekularizovaná demokracie? To je režim, kde církve nemohou rozhodovat o politické moci a kde naopak politická moc nemůže zasahovat do záležitostí náboženství, pokud se věřící a jejich představení nedostávají do střetu se zákony. Nábožensky neutrální režim rovněž nezasahuje do teologie a doktrinálních otázek.

Obecné a ideální se v konkrétním a reálném zpravidla neotisknou. Nelze se ubránit otázce, zda hlad po náboženskosti, konkurence na trhu idejí, pokušení obracet se k náboženství s cílem úkolovat ho péčí o morálku nevytváří napětí ve vyspělých demokraciích. Jistě, napětí vzniká a narůstá. A pokušení testovat možnosti jak profitovat z daných okolností mají církve i politici. Nemusí to být apriori špatné, bude-li z toho mít prospěch občanská většina. Jak to však zařídit?

Je rozumné budovat takové poměry, v nichž nebude panovat ani názor, že náboženství je tmářství manipulující s lidským nitrem, ani představa, že moderní společnost bez náboženství směřuje ke zkáze. Za situace, kdy platí, že se demokracie rozchází s náboženskou vírou ve třech směrech: trvá na svobodě slova a kritiky, odmítá vtahovat do veřejného života zjevené pravdy a uznává pouze lidské zákony, nelze rozumný poměr náboženství a moderní společnosti zajistit jinak než tím, že víra a duchovní záležitosti zůstanou na okraji politického rozhodování.

Základní princip demokratického státu nezasahovat do náboženství, což je pro každé náboženství ideální stav (nemusí se bát persekuce), lze uchránit jen tehdy, pokud náboženství bude úzkostlivě respektovat sanitární kordon chránící náboženskou neutralitu politiky a veřejné scény. Takový stav je výhodný pro většinu. Dává šanci zajistit jak občanský smír, tak budoucnost rozumné víře.