O zdech a hranicích

Svět dneška nabízí dva pohledy. Globalizační a všelidský. Navazují na sebe a zároveň si odporují. Podle jednoho žijeme ve světě ekonomické a finanční globalizace. Trh je tu téměř zbožněn a spotřeba standardizována až na samotnou hranici likvidace jakýchkoliv nemateriálních hodnot. Do popředí se staví funkčnost a účelovost. Rubem je pak hojnost kontrastující s bídou a marnivá přesycenost u jedněch a dusivý nedostatek u druhých. Jako protipól se staví svět pro všechny. V této druhé představě se sází na setkáváním kultur, civilizací, tradic a jazyků. Nepopírá se, že rozdílné civilizace do sebe občas narážejí. Ale věří se, že podstatnější je vzájemné obohacování, jež koneckonců přinese něco jako zušlechtění celého lidstva.

     Oba dva názory mají cosi do sebe. Jeden přitahuje praktičností, druhý velkorysou šlechetností. Sázka na globálnost nádechu mnohočetného, rozmanitého a do všech stran otevřeného lidstva je jim společná. Má otřást úzkoprsostí a přízemností národních, místních a domácích pohledů na současný svět. Až sem to jde, ale v dalším začíná globálnost a všelidskost probouzet hlodavého červíčka pochybností.

     Politika se týká národů, právně politických jednotek na určitých územích. Všechny tyto reality vznikly historicky a jsou jen nahodilé. Podepsaly se na nich války, invaze, dobývání, rozvoj průmyslu a obchodu, přesuny populací s různými jazykem, s odlišnou kulturou a jinými orientačními body. Tyto faktické i imaginární prostory jsou vymezeny hranicemi, jež pocházejí z minulosti, ze starého světa. Ve jménu všelidskosti a ve jménu sice mnohočetné a rozmanité, ale koneckonců homogenní všesvětovosti by měly být popřeny. Pochybuji, že to půjde.

     Hranice není a nejsou pouze tím, co odděluje nebo formálně něco označuje. Dovolují také uznat a respektovat druhého a setkávat se s ním. Hranice tak má nejen negativní, ale i pozitivní smysl. Platí to psychologicky, morálně i politicky. Nechápejme hranice jako nějaké zdi a nedělejme ze všech hranic zdi. Existují hranice beze zdí, zdi bez hranic a zdi s hranicemi, jež mohou mít za určitých okolností opodstatnění. Zdi mají jedinou funkci a to zabránit lidem přejít z jednoho prostoru do druhého. Hranice mohou být naopak předmětem vyjednávání a vzájemné dohody o tom, kudy povedou. Zeď je vždy jednostranná.

     Zdi a hradby sloužily v lidské historii k tomu, aby bránily invazím nepřátelských armád, přílivu populací, jež se pokládaly za nežádoucí. Izolovaly jedny od druhých a měly bránit vpádům hladovějících do skutečných nebo domnělých oblastí hojnosti.

     Ale zdi se už v minulosti ukázaly jako prostředky krátkodobé účinnosti. Byť nezřídka mohutné jako Velká čínská zeď, byly statické a nešly po podstatě. Řešením jsou hranice uznané oběma stranami. Nejlepším protilékem před zdmi je vzájemné uznání rozdílů mezi námi a těmi za hranicí, která není nepropustnou zdí, nýbrž místem vzájemného respektu a přechodem z jednoho prostoru do druhého.

     Svět bez hranic by byl pouští, jednolitou a uhlazenou, na níž by žilo kočující lidstvo tvořené totožnými jedinci bez rozdílů. Naopak svět protkaný hranicemi, respektovanými a uznávanými jedněmi i druhými, je světem koexistujících rozdílů a plodných odlišností. Aby se však uznání a vzájemné přijetí mohlo konat, je třeba jisté rovnováhy. Je třeba, aby život byl k žití na jedné i druhé straně a aby každý mohl navštívit toho druhého, kdy se mu zachce.

     Všelidskost přesto není bezcenným pojmem. Všichni jsme do jisté míry stejní a můžeme tudíž najít společnou řeč, pokud jde o válku a mír, o ochranu životního prostředí na Zemi, o boj proti hladu, proti epidemiím a nemocem. Dělat ovšem všelidskou politiku jde těžko. Politika se totiž utváří především jako střetávání a soupeření skupinových a národních zájmů.  Všelidskost patří do našem vědomí především jako etický korektiv politiky. Ať funguje jako červené světlo, jež se rozsvítí vždy, když konkrétní politika přestane pečovat o životně důležitou ekonomickou rovnováhu a vzájemné uznání hranic proti vytváření zdím všeho druhu. Souhrnně řečeno, globalizace a všelidskost ano, ale jen ruku v ruce s reálnou politikou. A může-li to být politika pohostinnosti spíše než politika nehostinnosti, tím lépe.