O té muslimské radikalizaci

„Rozdíl mezi umírněnými a radikálními muslimy je jen v míře odhodlání jednat“. Také znáte tuto tezi? Je lapidární a úderná. Pokaždé nějakou její variantu zvednou oponenti mých textů, zdám-li se jím příliš shovívavý k islámu anebo na jejich vkus příliš nuancuji. Jak je to tedy s tou radikalizaci v islámu? Zamlžuji ji já nebo ji moji oponenti přehánějí?

Ve zprávě Pew Research Center o islámském extremismus, staré tři roky, mě zaujaly dva zajímavé závěry. Za prvé: „Muslimská veřejnost se obává islámského extremismu, ale v zemích s muslimskou většinou se majoritní názor přiklání k tomu, že islám hraje stále větší roli v politice a tato tendence se vítá“. Zadruhé: „V zemích s převahou muslimů dávají lidé najevo, že jsou v prvé řadě muslimové pak teprve občany příslušných států“. Ještě před čtvrt stoletím jsem v arabských zemích sledoval tendenci zcela opačnou.

Kvůli stromu radikalizace islámu nevidíme les jeho politizace? Že by politizace islámu byla zásadnější než jeho radikalizace? Nadřazování náboženské příslušnosti nad národní a souhlas tím, aby islám určoval politiku, je tendence nová nebo přinejmenším obnovená. Je to pohyb v opačném směru, než jaký představuje prohlubující se sekularizace západních společností. V nich ostatně je již desítky let zakotvena zásada oddělení církve a státu jako jeden z pilířů západní demokracie.

Historická asymetričnost vývoje našeho západního světa a společností pod vlivem islámu právě v politizaci náboženství skřípe nejcitelněji. Ze Západu pohlížíme nedůvěřivě na to, jak politický islám ovlivňuje například postavení žen. Ani ty nejvýmluvnější muslimky, které si nasazují šátky a závoje, nás nepřesvědčí, že se cítí šťastnější a svobodnější než dříve, pokud se tato praxe vrací jako masově se šířící společenská formalita. V kostce řečeno, politický islám vyjadřuje směr, jenž je neslučitelný s nenáboženskou praxí politického a veřejného života západních společností, evropských především.

Hezky jsem nakročil ke katastrofickému scénáři. Ostatně, někteří mí zaujatí čtenáři si ho už dávno konceptualizovali sami. Demografickým džihádem a s pomocí západní demokracie v úloze nástroje nás Evropany a Zápaďany vůbec muslimové nejprve nakazí svou politizací náboženství a pak naší svobodnou a otevřenou společnost zničí?! Opravdu?

Už před dvaceti lety prorokoval list Figaro trochu s černým humorem, že Francie bude za dvě desetiletí islamizována. Nestalo se tak. Mimo jiné proto, že generace za generací nesledují nějakou lineárně nalinkovanou cestu. Mnozí se od víry odvrátili, jiní si pomíchali „původ“ a další se vydali cestou jiných náboženství. Jiných náboženství? Nevěříte? Já jsem také nevěřil, dokud jsem nepoznal efektivitu akce amerických evangelistů. Podle názoru znalců expandují dnes rychleji než celý islám.

Za dvacet let se může změnit hodně anebo skoro nic. Vzpomínám na zážitek z Maroka. Vidím se s hordou osmi až desetiletých kluků na marrákešském tržišti. „Foto, foto, mister!“ a natahují ruku po bakšiši. Zaplétám s nimi jednoduchou rozpravu. A pak se to ozve jaksi bez přípravy. „Ano, Ibn Ládin, náš hrdina!“, jako bych je slyšel dnes. Zbojník a desperát. I nejsilnější země světa je na něj krátká. Oči jim svítí nadšením. Jde to z nich tak bezelstně, jako bych i já tomu měl věřit. Rošťáci. Poťouchlí, mazaní nebo upřímní?