O radikalismu

Radikalismus souvisí s duchovní a morální prázdnotou naší doby. Ta produkuje patologické formy náboženství a má vliv na využívání náboženství v neméně patologických formách politiky. Lze proti tomu něco dělat? Nevzdávat se kultury!

Jedním z velkých bohatství kultury je schopnost být základnou, přesvědčením, že jsme součástí celku, z něhož skrze nás mluví zástupy předků a to tak, jak si je přejeme slyšet. To je opak kultury povrchní, rozdrobené a nesoustavné anebo hloupé myšlenky, že kultura je „neužitečná“.

Na toto téma existuje hezký příběh z Číny. Na otázku žáka, k čemu je užitečné vědění, odpovídá mudrc takto: „Co potřebujeme, abychom mohli chodit? Pouze kus prostoru, po němž lze šlapat. Ale co bychom dělali, kdybychom takový prostor neměli? Kde bychom byli? A kam bychom došli?“

Kultura umožňuje orientaci a nabízí kompas. Každý se může zvolit ten svůj. Leč nemělo by se přitom zapomínat, že minulost osvětluje budoucnost. Mezi historickými katastrofami a zatemněním minulosti existuje stejný vztah jako mezi psychickou poruchou a ztrátou paměti. Váha minulosti je dnes o to větší, oč kratší je naše paměť. Růst násilí souvisí do značné míry s tímto vykořeněním. Jak říkával Tocqueville, „ve spisech starých Řeků a Římanů není nic uspěchaného“. Všechno se zvažuje.

Kultura krotí uspěchanost, kterou trpí každý radikalismus. Urychlit apokalypsu, která vše zničí, obrátí v troud a přinese nový spravedlivý svět, chtějí islámští radikálové, stejně jako to chtěli kdysi anarchisté a dávno před nimi první křesťané. Obdobně podléhají ukvapenosti ti, kteří burcují před zlem radikalismu. Hodlají ho zničit obrazným i faktickým spalováním koránu, jako kdysi zákazem šíření spisů prvních socialistů a ještě dříve zabíjením těch, kteří četli Pavlovy epištoly.

Od svého zrodu nese v sobě západní kultura představu úpadku. Čteme o této hrozbě v bibli, stejně jako v antických spisech. Idea úpadku následně inspiruje filosofy a literáty. Dává podnět ke vzniku velkých děl, kupříkladu Miltona (Ztracený ráj) a Cervatese (Don Quijote). I lidský život poskytuje stejný obraz. Stárnutí doprovází obvykle představa, že vše kolem se zhoršuje. Jako kdyby vědomí úpadku usnadňovalo cestu do hrobu. Není-li čeho litovat, když to lepší mizí, o to snazší bude loučení. Leč západní obava z úpadku a zániku dostává skrze literární výraz podobu obnovy a vykoupení. Nese v sobě oživující sílu. Umíráme v našich dětech a obnovujeme se v našich vnucích.

Není náhodou, že všichni radikálové pokládají kulturu za zbytečný přepych a jsou schopni ji vzít na milost jen tehdy, pokud v ní najdou nástroj, který jim může sloužit. Jeden bloger si nedávno posloužil dílem Karla Čapka ve své agitce proti islámu. Napsal: „Čapek, který se celý svůj osobní i tvůrčí život bránil užívání násilí, nakonec v dramatu Matka radí, jak se zachovat ke ZLU. Matka strhla střelnou zbraň ze stěny a dala ji do ruky svému poslednímu synovi se slovy „Jdi!“.  Došel totiž na sklonku svého života k závěru, že proti zlu (rozuměj „islámu“) opravdu nic jiného nefunguje“. http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/158920

Komunistická propaganda kdysi vzala Karla Čapka na milost na vlas stejně – v Matce opouští autor pacifismus, intelektuální relativismus a humanistickou změkčilost! Váhaví intelektuálové a jejich literatura v duchu „nevím, zda vím“ jsou všem revolucionářům nebo radikálům proti srsti. Byť se jejich představy o spravedlnosti nemusejí vůbec shodovat.

Dnešní chaos je možná východiskem k novému světu. Je někdy asi nutné dojít až k hrozivým extrémům, aby se mohlo začít nanovo a jinak. Pokud stojí otázka, zda je západní kultura ohrožena, lze na to odpovědět průpovídkou. „Skutečným hrobem mrtvých je srdce živých“. Pokud zůstanou a nezmizí velcí obdivovatele vrcholných děl této západní kultury, není důvod se obávat o její skon a snažit se mu předejít nějakou ukvapeností a urychlováním boje se „zlem“. Z minulosti víme, že takoví „urychlovači“ udělají často více škody než užitku.  

Naši kulturu zachrání ti, kteří se neobracejí zády ke kultuře, která ční nad rámec pouhé účelové racionality. Král Lear a Hamlet, Švejk či Don Quijote, to nejsou pouhé literární figury a přeludy. Pokud se k nim vracíme, žijí stále a dokáží nás inspirovat. Nikoliv tím, že nám dají návod, jak žít. Takové poslání skutečná literatura nemá. Nýbrž tím, že před nás staví otázky, které nejsou nutně praktické a které nutí k zamyšlení. V Baladě oběšenců napsal Francois Villon: „Lidští bratři, kteří přijdete po nás, nemějte vůči nám srdce tvrdá“.

Radikálové mají sklon neztrácet čas. Proto do světa vyřvávají, že je jim všechno jasné. A nejsou rádi, když se jim do cesty pletou „intelektuální žvásty“. Když byl počátkem 90. let v Alžírsku na vzestupu islamismus, jeho radikálové fyzicky likvidovali alžírské intelektuály a inteligenci. Kultura, která se dotýká kouzla lidského života a jeho přenosu z generace na generaci, je pro všechny radikály překážkou anebo přesahuje schopnosti jejich chápání.

V tom spočívá skutečné nebezpečí pro Západ. Víc než síly zvnějšku ho vždy ohrožovali jeho vlastní démoni. Fašismus, nacismus, komunismus, holocaust, nic z toho nespadlo z nebe. Vzešly z neschopnosti zaplnit duchovní prázdnotu něčím víc než ideologií a pohanským náboženstvím, které nemůže být víc než násilnickou pověrou.

Einstein kdysi prohlásil, že všichni tancujeme podle záhadné melodie, kterou z dálky hraje neznámý flétnista. Je to možná zneklidňující, ale podstatně více by měla zneklidňovat myšlenka, že lze všechno řídit a ovládat. V politice taková představa plodí monstra. Mějme to na paměti a nezapomínejme chránit za každou cenu kulturu! Ani empatie zbavená racionalita, ani přehnaná emotivnost, ale rozumná životní etika vyvěrající z kultury dělá společenské prostředí snesitelným.