O hledání smyslu na okraji propasti

Duševní strádání v dospělosti má kořeny v dětství. Naučil nás to chápat Sigmund Freud. Dnes je psychologie o krůček dál. Nesmíme prý zapomínat na roli jako hraje rodinné a kulturní zázemí, v němž se strádající osoba ocitá. Záleží na tom, jaký příběh se okolo psychicky zraněného člověka vytvoří. Trápení dotyčného dokáže zhorší nebo naopak zmírní. Zcela ho však nevymaže nikdy. Dá se s tím něco dělat?  

Vezměme si jako příklad něco hodně křiklavého. Děti zatažené do válčení v Latinské Americe, Africe či na Blízkém východě si odnášejí do života psychickou ránu. Když se jim podaří přežít a dostanou šanci vrátit se do normálních mírových poměrů, zpravidla opouštějí domov a „začínají od nuly“. Málokdo z nich snese ponižující pečeť, kterou jim vtiskuje jejich okolí. Utíkají před sebou, ale neutečou.

Navíc je mír děsí. Naučili se jen válčit, ve všem ostatním jsou nedouci. Přesto touha po změně bývá silná. Chtějí chodit do školy a to co možná nejdále od míst, kde se válčilo. Když se jich psychologové dotazují, co by dělali, kdyby je neuhranula válka, drtivá většina říká totéž: „Dělal bych to, co dělal tatínek“. Přirozená reakce dětí, které za normálních okolností nacházejí v rodičích svůj model.

Malý vojáčci sní nezřídka o tom stát se lékaři „aby zachraňovali životy“ nebo spisovateli „aby podávali svědectví“. Sociální a společenské poměry jim málokdy umožní něco takového uskutečnit a pokud ano, minulost je pronásledovat nepřestává. V nejhlubším nitru mají natrvalo jizvu. Brání poznat poklidné štěstí normálního rodinného života a komplikuje návrat mezi ostatní. Leč pokud dokáží dát smysl tomu, co je v mládí potkalo, aby to bylo snesitelné, cesta do světa živých se otevře. 

Najít smysl a objevit význam dotazu „proč“, v tom leží alfa a omega obnovy. Italský spisovatel Primo Levi, jenž přežil holocaust a ve svém první poválečném románu Je-li toto člověk podává svědectví o každodenním životě lidí uvězněných v lágru, píše, že nejspolehlivějším způsobem, jak mučit člověka, je říkat mu: „Tady žádné proč neexistuje“. Tato věta dokáže člověka změnit v pouhou věc. Bez možnosti dávat sobě a světu smysl ztrácí člověk lidskost a tedy i schopnost natahovat ruku směrem k druhým, což utváří lidské společenství.

Naše lidskost je tedy spojena s uvědomováním si smyslu toho, co bylo a co je. Tázat se „proč“ může tak dětským vojáčkům vytvořit odrazový můstek k návratu zpět od nelidskosti válčení k lidské každodennosti. „Láska k „proč“ dovoluje splétat první očka na obnově přetrženého pouta“, píše francouzský psychiatr Boris Cyrulnik na adresu těch, kterým je třeba pomoci nalézt ztracenou lidskost.

Germaine Tillionová, francouzská etnoložka, o níž podává zajímavé svědectví nynější výstava v pařížském Muzeu prvních kultur na nábřeží Branly, studovala před válkou společenskou organizaci berberských kmenů v alžírských horách. Když pak byla za okupace kvůli odboji zatčena a uvězněna, využila své pozorovací zkušenosti během deportace v Ravensbrücku. Ve svých vzpomínkách vypráví, že „schopnost dešifrovat to nesmyslné, co nás obklopovalo, nám pomáhala morálně a chránila nás před devastujícím účinkem strachu“. Aby se vězni nenechali jen tak zabít, bylo třeba vypozorovat způsob, jak funguje daný absurdní a krutý systém likvidace lidí.

Fascinace mučiteli vede často k identifikaci s agresorem. Dnes o tom mluví lidé, jenž se stali rukojmími různých povstaleckých hnutí a islamistických bojůvek. Objevili v sobě dokonce jistý sklon ztotožnit se s nesmyslnou a nehumánní akcí a dát za pravdu násilníkům. Na rozkladný a devastující efekt takových pocitů lze reagovat vnitřní svobodou. „To mi nemohou vzít, v tom mně nemohou nic nařídit“, musí si říkat oběť stojící tváří v tvář mučitelům. Odtud se dá odvíjet konstrukce smyslu, chránící ohroženou identitu a zvyšující šanci na přežití.   

Traumatizovaní válkou, vězněním a mučením nebudou už nikdy zcela zdrávi. Současné vědomí nabízí naději, když říká, že takoví jedinci mohou nalézt místo mezi ostatními, zabrání-li se jejich stigmatizováni. Ale i tak se většinou neubrání sklonu soudit vše kolem sebe přes jizvu vklíněnou do jejich minulosti. Do jisté míry tedy kruh začarovaný, leč nikoliv neprolomitelný.

Není vše ztraceno, pokud se člověk nevzdá svého individuálního „proč“ nebo ho dokáže v sobě obnovit.  Právě hledání, nalézání a dávání smyslu je v lidském životě tím intimnějším zdrojem identity a zároveň lidské solidarity. Z každého jednotlivého života činí neopakovatelný příběh a současně ho připodobňuje všem ostatním. Případy dětských vojáčků vracející se do života z nelidských válek dokazují, že i v extrémních situacích na samém okraji propasti, tváří v tvář zmaru, kdy se zdá, že veškerá lidskost je pryč, je oživené tázání „proč“ záchranou.