Nutnost téměř existenční

Je snadné sedět v tomto klidném a mírumilovném domě a na otázku, co si myslím o rasismu, prohlašovat: „Rasismus, to je strašné, že ano?“ Ale položte mi stejnou otázku, když budu muset žít v domě sousedícím s jamajskou rodinou se šesti dětmi, co poslouchají regae a technomuziku celý den! Položte mi stejnou otázku, když mě chlap z realitky poučí, že cena mého domu klesla od chvíle, kdy se vedle mne usadila rodina z Jamajky!“

Kdopak toto asi prohlásil?  Nějaký nerudný protiva? Nikoliv. Sděluje nám to v madridském deníku El Pais George Steiner, intelektuál par excelence, profesor anglické a srovnávací literatury v Cambridge a také esejista, filosof a spisovatel, „hvězda na dosti prázdném anglickém literárním nebi“, jak tvrdí polský kritik Herling-Grusiński. Přišel na svět v Paříži před téměř 80 lety, v židovské rodině pocházející z Vídně. A v roce 1940 emigroval s rodiči z Evropy do Ameriky. Steiner je dítětem exilu a exilem žít nepřestává. Snad proto bývá trochu jinak než je zvykem nad věcí nebo naopak „ve věci“. Občas to pak i šokuje.

Počátkem 80. let vyvolala skandál jeho novela The Portage to San Cristobal of A.H., převedená následně i na divadlo. Vystupuje v ní Adolf Hitler jako fiktivní zajatec izraelské tajné služby chycený v jižní Americe. V procesu zinscenovaném na březích Amazonky se Hitler obhajuje jako Žid honoris causa a jako skutečný tvůrce Izraele. Chlubí se, že jako novodobý Mojžíš převedl Židy, kteří přežili válku, přes Rudé moře z krve jejich bratří a přes poušť z bratrského popela. „Bez holocaustu by židovský stát v Palestině nevznikl“. Autor použil provokaci s literární bravurou, ale zašel přiliš daleko za hranice vkusu.

Steiner si udělal nemálo nepřátel. Někteří se k němu obrátili zády a zřekli se ho. Zříkat se někoho nadobro, to není dobrá cesta. Před nějakými patnácti lety se mi dostal do rukou novinářský rozhovor s tímto literárním kritikem, a jak se říkalo, „euro-americkým filosofem kultury“. Padla tehdy otázka, reagující na Steinerův názor, že velké umělecké dílo nevnikne, pokud autor netvoří pod tlakem otázky přítomnosti či nepřítomnosti boží.

„Myslíte si, že absolutní metafyzická indiferentnost by vedla ke smrti umění“, zněla otázka.  Steinerova odpověď byla tak jednoznačná, že jsem si ji musel zaznamenat. „Je málo skutečně velkých umělců ateistů. V dílech Pasternaka, Brodského či Kafky dávají o sobě vědět různé formy zbožnosti. Velké umění by zemřelo, kdyby triumfovala pragmatická filosofie, pro níž je metafyzika zbytečná a nemá na umělce vliv. Skutečný ateismus, pocit boží nepřítomnosti, to je něco jiného. To znamená čekat na Godota, který nepřichází. Očekávání je velkou příležitostí pro fantazii. Kdo pokládá čekání za ztrátu času, je hloupý“.

Něco takového by přece neřekl obyčejný skandalista a povrchní provokatér! Steiner vyslovil podstatu věci jaksi za mne. Leč okouzlení způsobené tímto odhalením zastínilo mou schopnost dešifrovat filosofovu metodu komunikace. Pokud by sdělil sebevětší moudrost bez provokace, nikdo si jí nevšimne. Neutuchávající příliv informací nás příliš zavaluje, že stačíme jen těkat. Na zamyšlení nám chybí čas a soustředit se jsme už zapomněli. Steiner to dávno předvídal a podle toho se vždy choval. I to sebelepší dílo potřebuje na sebe nějak upoutat.

A tak když nyní hovoří filosof o svém novém opusu Mé nenapsané knihy v El Paisu, smotává lišácky všechno dohromady. Francouzští romanopisci dneška se už nedají číst, Harry Potter odvádí mládež od četby klasiků a skutečnou literaturu nelze psát na počítači. A korunu tomu pak dá poznámkou o rasismus, jako kdyby ji vypálil jen tak při nějakém hospodském potlachu. Určitě se toho někdo v Anglii chytí a patřičně to rozmázne. A filosof si v tichosti může špitat, že klamání světa, jenž touží být klamán, je nutností téměř existenční. Mundi vult decipi, ergo decipiatur.