Nový kafkovský proces v Praze

Historici ve Francii soudí, že obvinění vznesená proti Milanu Kunderovi jsou skandální a nebezpečná. V listu Le Monde s datem 25.10. se Pierre Nora a Krzsysztof Pomian pozastavují nad tribunálem veřejného mínění spuštěným u nás doma.

Pierre Nora je uznávaným odborníkem, jehož monumentální třídílná Místa paměti představují cenný vklad od metodologie moderní historiografie a kulturních dějin Francie, a Pomian je polským historikem, jenž v 70. let odešel jako politický emigrant do Francie. V češtině je z jeho prací k dispozici knížka Evropa a její národy (vyd. MF, Praha 2001).

Text, jenž zasluhuje, jak soudím, pozornosti, dávám k dispozici svým čtenářům s titulkem, kterým jsem si vypůjčil z dotyčného článku.

 „Představte si, že se jednoho dnes z tisku dozvíte, že vás obviňují ze zločinu, který jste měli spáchat před padesáti lety. A že jediným „důkazem“ je dokument nalezený v archivu politické policie, jež v dané době řádila.  

Tento dokument se prezentuje tak, jako kdyby šlo o evangelium. Vaši žalobci plně důvěřují policejním zdrojům, jejichž věrohodnost byla, jak známo, postavena nad veškerou možnost o nich pochybovat při několika procesech, jenž zůstávají v paměti. 

Dnes už vás nemohou přivléci před soudní tribunál pověřený úkolem vynášet hrdelní tresty. Ale stále přetrvává možnost uvalit na vás proces před tribunálem veřejného mínění a odsoudit vás, aniž byste se mohli bránit a to na základě pomluvy, kterou vaši žalobci pokládají za nesmazatelnou. Je to kafkovský příběh, příběh pana K. a příběh našeho přítele Milana Kundery. 

Jeho případ se nás dotýká tak, jako kdyby se jednalo o nás. Ale chceme mu vyjádřit nejen naši solidaritu a náš obdiv, případně mu doporučit, aby napsal nějaký jiný Žert, tentokrát ponurý. Chceme zároveň vznést zásadní otázku. Česká republika je členskou zemí EU. A je to právní stát. 

Jak je tedy možné, že dokumenty stalinských bezpečnostních služeb mohou sloužit jako důkaz pro obvinění, aniž by tyto dokumenty byly podrobeny pečlivému kritickému rozboru, a nadto s totálním opovržením vůči principům práva počínaje presumpcí neviny? Jak je možné, že ony bezpečnostní služby se pokládají za věrohodné a jejich výroky si zachovávají naplno svou ničivou moc? Jak je možné, že ve jménu boje proti totalitarismu se vracejí totalitářské praktiky?  

Česká republika nemá, bohužel, monopol na podobné machinace. Stejně tak se děje v Polsku, kde se rozběhla pomlouvačná kampaň vůči Lechu Walesovi. V těchto dvou zemích a možná i jinde svalují včerejší oportunisté a dnešní frustrovaní jedinci vinu na autority, ať už umělecké, intelektuální nebo morální, aby je zničili. Používají přitom časované bomby nastražené kdysi horlivými přisluhovači „reálného socialismu“. A navíc i proto, aby uvolnili cestu populistům, nacionalistům a autoritářům.   

Jsme snad na cestě vybudovat Evropu nikoliv „dvou rychlostí“, nýbrž dvou pater práva, jednoho na Západě, kde se musí právo respektovat, a druhého na Východě, kde je dovoleno právo zesměšňovat? „Aféra Kundera“ neexistuje. Ale fakticky existuje aféra politických a právních mravů v některých zemích Evropské unie.“ 

  A co se zatím děje v Paříži? Čtenářský úspěch má nový francouzský román o Emilu Zátopkovi. Ocitl se v minulém týdnu na pátém místě v žebříčku prodejnosti. V pařížské opeře na Bastile tleskají diváci Janáčkově Lišce Bystroušce. Stejně tak vřele přijímali po celý říjen Smetanovu Prodanou nevěstu pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v historické budově Opera Garnier. Obojí samozřejmě v češtině. Milan Kundera připravil na počátek příštího roku novou knížku. Řada mladých a schopných lidí pracuje již několik měsíců při jednotlivých francouzských ministerstvech, abychom profesionálně zvládli přechod k českému předsednictví v EU. Desítky, stovky lidí dělají, co je třeba, bez zbytečného halasu, pro dobré jméno ČR, neboť si přejí, aby se Češi čestně a důstojně zařadili do koncertu evropských národů.  

Leč u nás doma má stále někdo potřebu hrabat se ve výkalech a házet je ostatním do tváře. Jedni se „odviňují“, druzí se „obviňují“. Prý služba mravní očistě národa, nezbytnému „vyrovnávání se s minulostí“, hledání „historické pravdy“! Anebo spíše služba politickým zájmům?  

Až se jednou budou „kauzou Kundera“ zabývat historici počátku 21. století, snad si povšimnou, kdo v tomto případě tolik prosazoval "svobodu slova". Jsou to zase ti, kteří před pár lety tak vehementně bojovali za sudetoněmecká práva na vlast i za totální zostuzení Čechů před Evropou. Nyní si našli novou příležitost. Za potlesku některých z Rakouska a Bavorska. Oč méně obstojí jinde ve světě, o to více řádí doma.  

P.S. O situaci v Polsku viz. http://zdmuller.blog.cz/0704/ministerstvo-pravdy